v sousedství polském a ukrajinském nevyhasla lidová tvořivost úplně. Velice podstatně se od sebe liší různé kmeny národní, jejichž dělítkem vedle nářečí byl hlavně kroj, ale jež i povahově a tím i výrazně vykazují hojné rozdíly; čím dále na západ národního usídlení, tím těchto rozdílů ubývá, aby se však u Chodů, "nejzápadnějších Slovanů", ostře ohraničených od veškerých sousedů, kmenový svéráz projevil v každém směru zcela výrazně a zachoval i časově s houževnatou vytrvalostí. V Čechách, kromě zachovalých končin pohorských, nelze původních kmenových oblastí vůbec již rozeznati; daleko více jsou dialekticky i povahově patrny na Moravě a ve Slezsku. Avšak pravou požehnanou zemí jak pro národop.Ísce tak pro zkoumatele lidového podání jest Slovensko s podivuhodně zachovalým krajovým a kmenovým odstupňováním; jsou tam končiny, kde lidová prósa i poesie posud žijí v původní tvořivosti, s jejímž bohatstvím se dá měřiti leda tamní čistota a plnost dialektická. Stará romantická teorie chtěla tomu, že lidová poesie, vznikající zpravidla za doprovodu hudby, jest mnohem starší, než lidová prósa, dochovaná vypravovováním; skutečnost nás však poučuje, že nás z doby mnohem starší došly památky lidové prósy, i když ve formě podlehly umělému vkusu svých zpracovatelů. Byly v dobách velice starožitných zaznamenány proto, že se obsahem svým zdály dosti závažnými. Jde tu o t. zv. historické pověsti národní, spojené s určitými jmény a místy a vztahující se většinou k důležitým osobám a dějům skutečné neb fiktivní minulosti, pro něž v jejich jednoduché úpravě formální měl v různých dobách zájem veškerý národ. Bývaly v nich kdysi shledávány prvky pohansky mytologické, až se ukázalo, že jsou zde motivy vzaté z antiky i z lokalisovaných povídek mezinárodních, mnoho v nich bylo inspirováno lidovou a umělou etymologií, leccos jest zřejmě původu erbovního, a ovšem církevně tradiční prvky legendární nechybí vedle živli'l vzatých z rytířských románů. Ve slovesném podání vzrušená velebnost až prorocká se střídá s napínavostí, plynoucí s dobrodružné fantasie, a srdečná citovost kontrastuje s občasnou rozmarností, dbající jenom o zábavu posluchačů; toto vše se však zdá býti mnohem spíše slohovým výrazem literárních zaznamenatelů než dědictvím prostředí dosti různorodého, v němž je jako odkaz předků nalezli. Máme je postupně dochovány u středověce humanistického kronikáře XII. stol. Kosmy, u veršujícího analisty XIV. věku Dalimila a jejich pokračovatelů, pak se zřejmou snahou doložiti nepřetržitost domácí tradice u neúnavně vynalézavého fabul'isty v dějepisném rámci, Hájka z Libočan, v XVI. stol. a v učených snůškách vlasteneckého jesuity XVII. věku Balbína, jenž v nich zdůrazňoval živel katolicky legendární. Za pozdní romantiky české, jejíž zálibě v tajemné a mnohoznačné neurčitosti hověly lépe pohádky, vyplnil fantasta Krolmus lidové pověsti bájeslovným temno svitem, kdežto o něco později jich užila vlastenecky lidovýchovná kronika Zapova k rozmnožení skutečně historické látky, tak skrovné v dobách nejdávnějších. Po záslužných, ale monograficky omezených sbírkách Svátkově a Sedláčkově dal Alois Jirásek starým pověstem českým formu přímo klasickou: monumentálně patetický přednes, místy účinně archaisující, výtečně vyhovuje národně výchovnému účelu knihy, určené zprvu mládeži; v jiráskovské tradici pokračuje šťastně Adolf Wenig. Pro českého ducha lidového jest velmi příznačno, že vedle pověstí historicky důstojných a velebných nechybí ani pověsti rozmarné a rozverné, založené většinou na škádlení měst a městeček, krajů a kmenů mezi sebou; ovšem jest ze Sobotkovy české a Peřinkovy slovenské snůšky, a již ze staršího šprýmovného cyklu chrudimského o Kacafírkovi na těchto kratochvilných historkách patrno, jak jsou závislé na mezinárodním cyklu kocourkovském, jímž se tak rádi inspirovali satirikové z rozkvětu měšťanské romantiky. 69