BÁSNICTVi LIDOVÉ Objevení, básnická oslava a posléze vědecké studium lidové poesie jest v podstatě dílem XIX. století, které v tom podléhalo nejsilnějším popudům německé romantiky; její vytvoření však spadá do století předchozích, z nichž věk XVIII. se zdá pro lidové básnictví české býti daleko nejplodnějším a nejdůležitějším. Literární věda může ovšem sledovati skrovné a matné stopy básnického tvoření lidového hluboko do minulosti. Za středověku zakazuje církev opětovně lidový zpěv, pěstovaný pověstnými a opovrženými spielmany, ale současně přejímají studentští skladatelé leccos z jeho pokladů do své lyriky, stejně jako lidová burleska vniká do původně liturgického dramatu náboženského. Mezi básnictvím rytířským původu i vkusu zřejmě cizího a duchem lidovým, zdá se zeti propast nepřeklenutelná, a přece motivy onoho se svým karakterem hrdinsko-dobrodruž· ným, křižácko-orientálním a stavovsky erbovním vyplňují později pohádky, které si vypravuje lid. Rovněž aristokratická renesance se svým rozhodným: odi profanum vulgus neujde tomu, aby její látky, po svěcené zvláště jmény Petrarcovým nebo Boccacciovým, se staly majetkem lidové prósy; mladistvý knihtisk jim dává rozšíření ve všech vrstvách; lidoví zpracovatelé jlim vtiskují svůj ráz, spojujíce mnohdy velice paradoxně domácí lokalisaci psychologickou se zevní přepiatě exotickou výpravou. Pokud literaturu od XV. do XVII. stol. skoro výhradně ovládá duch náboženský, dozvídáme se o lidové poesii takřka jen pod rukou, a to jako o slovesnosti nižšíbo stupně, za niž se vzdělanci stydí a o níž mravokární kazatelé a spisovatelé mluví v opovržlivých narážkách. Hojné výtvory XVIII. věku se namnoze zachovaly, byť ve změněné úpravě, až do dob romantiky, která je počala sbírati, zaznamenávati i napodobiti. Poznáváme z nich autentického ducha té doby: satira i humor v nich si dobírají šlechtické pány a selský vzdor reptá proti robotě a nevolnictvÍ; panská kultura, z níž jsou odvozeny, má ráz zřejmě barokní a ještě více rokokový; pokud se tu projevuje české uvědomění národní, proniká v něm bolestný cit, utěšující se velkými histo· rickými vzpomínkami a blouznivými proroctvími. Hledajíc motivickou analysou virtuální zdroje této lidové tvorby, dochází i v české literatuře srovnávací věda látkoslovná výsledku, že tu jde v podstatě všude o zpopularisovaný a zlidovělý statek kulturní, který poklesl do nižších vrstev civilisačních, ale při tomto přechodu byl ne toliko obměněn, ale i obohacen. V pojetí života vyznává lidový básník český přísnou etickou spravedlnost, a v tom smyslu také motivuje; místo únavného moralisování libuje si v jadrné gnomičnosti. Vypravuje rád zhuštěně, úsečně, ve skladných obrysech a nedbá zprostředkujících přechodů; dovádí baladičnost ke krajnosti, která se stává požehnaným vzorem básníkům umělým. Sdílí-li se v lyrice o vnitřní život, podává jenom vrcholy citové vlny a naznačuje s působivou skoupostí životní prostředí, jmenovitě přírodní. Silné citové napětí bývá sdruženo s věcností co nejkonkretnější, ale jemnější slohová analysa ukáže, že ani v lidové próse, ani v lidové poesii nebyly nevšímavě opomíjeny slohové prostředky umělecké, jimiž se zvyšuje účin: paralelismus i kontrast, opakování a refrén, příznačný motiv a stálé i zdobné epiteton ( leckdy pod anonymním výtvorem přímo hmatáme slovesnou individualitu tvůrcovu, náležející zpravidla stavu, který stojí na pomezí mezi vlastním lidem a knižně vzdělanou inteligencí. Není vlastně zcela správno zobrazovati celou lidovou poesii českého národního kmene jako uzavřenou jednotu; jsouť tu různé vrstvy časové i místní. I když nám ráz dochování nedovoluje většinou postoupiti nazpět za XVIII. stol., nutno rozlišovati výtvory oněcb oblastí, kde lid doposud tvoří a nereprodukuje jen hlavně výtěžky četby - bohužel, jen v nejodlehlejších končinách východních 68