to hry oněch evangelických látek a bohoslužebného původu, které ovládaly
naše drama středověké. Kdežto však v gotické době stálo v popředí drama
velkonoční, stvořila perioda barokní své nejcennější hry na téma Spasitelova narození:
sem vložil obratný skladatel fraškovitých intermedií, prosely ta Václav František
Kocmánek, lidový vtip a humor, kdežto košumberský jesuita Jan Libertin
naplnil svou rozkošnou "rakovnickou" vánoční hru novým vkusem pastýřského
idylismu s kořeny vergiliovskými, ale pěstění renesančního, jak jsme to poznali na
duchovní lyrice ~oudobé z okolí Rosova.

Skutečné podněty přijme pozdější probuzenecká doba od jesuitské vědy, a
to ovšem jen pro jeji vlasteneckou intenci; ano pobělohorští historikové se stávají
prvním předvojem národního obrození. V čele jejich stojí ušlechtilý a učený
polyhistor, spíše sběratel než kritik, ba publicista v rouše barokního dějepisce a
hagiografa, jesuita Bohuslav Balbín (1621-1688), který se nadarmo nenarodil ve stínu
Bílé hory, aby se stal prvním bojovníkem "bezmála třistaleté české bitvy
protibělohorské". Všecko, jak své rozsáhlé,beztvárné a mechanické ústřední dílo vlastivědné,
"Miscellanea regni Bohemia", tak i horoucí zpověď češství politicky, historicky a
jazykově uvědomělého, "Dissertatio apologetica", psal Balbín po latinsku, ale duch
jeho knih, jak svou dějezpytnou výzbrojí tak svým kompilačním postupem
pozdících se značně za současnou vědou i katolickou, jest plamenně český. Znalostí
vlasteneckých dějin chce burcovati vědomí české; odkazem k účasti svého národa na
kultuře světové posiluje a vychovává krajany, aby vztyčili hlavy a pozvedli srdce; ukazuje
i ke křivdám spáchaným na českém státu i k vinám, tížícím svědomí vladařů a
šlechticů, a pronáší při tom slova varovná, ne-li hrozebná. Přímo blouznivě mluví
o jazyce jako o dědictví po předcích, ukazuje k jeho starožitnosti, bohatství,
ale i k souvislosti s ostatními řečmi slovanskými, takže si pozdější osvícenci mohou
prostě vypůjčovati zbraně z jeho zbrojnice pro obrany jazyka českého, stejně jako
věda XVIII. stol. přejímá Balbínův program, jak poznáním velké minulosti
připravovati lepší budoucnost. Churavý a slabý učitel, misionář a kazatel Balbín,
jemuž šlechtičtí politikové znesnadňovali činnost a jenž se nedočkal vytištění
hlavních svých děl, měl to štěstí, že nalezl věrné žáky a pokračovatele svých
vlastivědných a buditelských snah historických; oba nejlepší z nich, světský
knězhodnostář Tomáš Pešina z Čechorodu a křižovník Jan František Beckovský,
sběratelé a kompilátoři v rámci kronikářském, nejen cítili, nýbrž i psali po česku jako
literární pokračovatelé Hájkovi,avšak zároveň bojovníci nacionalismu Balbínova.

Nikdo nezosobňuje tento buditelský a lidovýchovný nacionalismus české
hierarchie XVII. století plněji než Jan Blahoslav katolictví pobělohorského, pražský
jesuita Václav Šteyer (1630-1692), zakladatel Svatováclavského dědictví, literární
to matice katolické. Nejen nábožensky propagační úsilí o bibli a kancionál spojují
ho s velkým biskupem bratrským, nýbrž i filologický zájem o puristickou
správnost řeči a o jazykovou tradici; Šteyer znal dobře mluvu lidu i jazyk spisovný a
tím se s několika svými řádovými i slovesnými spolupracovníky lišil výhodně od
planě teoretisujících gramatiků, podléhajícím brusičské módě evropské.

Čím však hloub do XVIII. věku, horšily se poměry jazykové i kulturní.

Smysl pro dějinnou souvislost uměle byl vyhlazován politikou vídeňskou, spějící
k vítězné centralisaci; duchová tradice předbělohorská za pllsobení katolické
církve, jež násilně vyplenila z mysli národa vzpomínky reformační, upadla v
zapomenutí; vrstva česky uvědomělého vzdělanstva se za přívalu latinských a
později německých knih víc a více tenčila; těch, kdož si uvědomovali po balbí·
novsku národní nebezpečí, byla praskrovná hrstka.

V polovici XVIII. věku nebylo nikde naděje, že by se národ, takto přit1ačený
k zemi, mohl ještě vzpamatovati. Jenom v selském lidu, nepozorován, udržel se
plamének zdravého života národního.

5*

67