notlivosti bez žadoucího výběru a sahající virtuosně po všech rejstřících patosu,
až se pod chrámovou klenbou rozhlaholí řečnické fortissimo blahoslavenství
neb prokletí - ani za rozkvětu reformačního kazatelství husitského rétorický
expresionismus duchovního slova českého se nevzepial k tak smělým výšinám jako
u těchto jesuitských řečníků.

Slovesné baroko české vrcholí nepochybně duchovní písní, která jako za
reformace nahrazuje téměř úplně lyriku světskou; známe však doposud jenom
nedlJstatečně toto odvětví básnické. Proti náboženské písni reformační, která i u
nejlepších pěstitelů upadávala do věroučného suchopáru a za přísné revise
církevních sborů nepopřávala skladatelům individuálního rozvití, napomáhalo
katolické básnictví duchovní, jež nemělo vždy cílů chrámových a bohuslužebných,
proniknutí citu, smyslovosti a obraznosti; zároveň zdůrazňovalo subjektivitu
svých autorů. Nábožní poetové se vmýšleli do mysli lidových čtenářů i
zpěváků, mluvívali názorně a sytě k jejich smyslům, usnadňovali přednes rytmickou
jadrností a lehkou zpěvností; zpracovávali-li předlohy cizí, počešťovali je
vydatně. Nebyli bez rozhledu po zahraničním básnictví své doby: po španělském
způsobě pěstovali dráždivou podvojnost lásky mystické a erotiky pozemské;
symbolické pojetí života vyjadřovali s kypivou metaforičností a se sklonem k
alegorii, běžným v celém humanismu a renesanci; oblíbili si fikce pastýřské a
náladu idylickou, jimž se barokní básníci vlaští i němečtí učili od římských klasiků;
po marinisticku hromadili obrazy odlehlé a násilné a předháněli se ve slovních
hříčkách; slovo obměňované se zvukomalebnými efekty stávalo se jim občas
samo účelem. Prováděli takto syntésu pozdní renesance a pobělohorského
češství, ovšem jen slohově, nikoliv též názorově; proti velkým barokním básníkům
světovým byli tito obratní verš ovci příliš jednostranní. Ústředním motivem, k
němuž se stále vracejí pro lyrickou inspiraci, jest jim účinná antitese božské
věčnosti a pozemské marnosti, nebeské slávy a lidské křehkosti, ráje srdce
zaníceného milostí a labyrintu světa, porušeného hříchem. I jest to stejná fuga saeculi,
jež karakterisuje Komenského, s tím však rozdílem, že barokní básníci katoličtí
dovedou alespoň na čas citem, slovem i obrazem pro dleti u smyslové krásy a že
se jí dávají podnítiti k metaforické i melodické výmluvnosti lyrické, často
dětsky prostoduché a lidově upřímné. Ovšem, jenom na chvíli: pravé renesanční
opojení složitostí a krásou vesmíru jest jim cizí; usrkujíce z něho občas
nesmělými rty, užívají tohoto pokušení, aby se zocelili pro ekstasi náboženskou a pro
rozlety do ohlasti metafysické, jejíž půdorys nakreslilo s přísnou důsledností
katolické dogma.

V paměti vrstevníků i pozdějších dob se ztrácel původnější a hudebnější
Adam Michna z Otradovic, lyrik spontánního citu, vedle Felixe Kadlinského,
. který k nám uvedl, zjednodušil a počeštil pastýřskou erotiku ve službách
nebeské lásky, překladem vlivného "Zdoroslavíčka" od německého jesuity Spee.
Vysoko nad ně vynikl vysokomýtský rodák a člen klementinské koleje jesuitské,
Bedřich Bridel (1619-1680), asketa, misionář a ošetřovatel nemocných, muž
života opravdu svatého; z úplného prachu zapomenutí vysvobodila teprve
poslední doba jeho poesii, která má dvě křídla: jedno těžké, metafysické, kroužící
kolem božského tajemství, nedostupného křehkému člověku, druhé vzdušné, jež
se v písních vánočních, eucharistických i hagiologických lehce a zálibně vznáší
nad půvaby stvoření. Souhrnem katolické písně duchovní jest pak na počátku
XVIII. věku bohatý kancionál Božanův, nevyčerpatelný zdroj znárodnělé
náboženské poesie české.

Na významném rozhraní dvojí slovesné tradice české, předbělohorské a
buditelské, stojí složitý barokní zjev Václava Jana Rosy (1620-1689), právníka
popovoláním, filologa zálibou; náleží k nečetným osobnostem pobělohorského
kato
5

65