a v ní setrvávalo ještě, když první panovník habsburský přivedl do Čech
Tovaryšstvo Ježíšovo, které za vedení bystrého dogmatika i apologetika, Václava
Šturma, slovem i písmem zahájilo skvěle zorganisovanou činnost protireformační,
namířenou hlavně proti Jednotě. Po Bílé hoře se stala katolická církev výhradní
církví státní a tu, opojena pocitem vítěze, mohIa přestoupiti do rázné ofensivy na
universitě, na středních školách, v tisku, především vš,ak na kazatelně a na
misiích; katolická restaurace se konala často bez lidskosti, beze vkusu a v
pronásledování kacířských knih, myšlenek i tradicí namnoze i bez rozumné rozvahy.
Tu všude připadlo vůdčí místo řádu jesuitskému, který se počeštil, ano hrzy
vynikl vlastenectvím uvědomělým a horlivým, často rázu zřejmě lidového, ha
i protišlechtického.

Též v literatuře zahájili jesuité, rozvětvení po celé zemi a štč(lře
podporovaní panstvem, zároveň s útokem na všecky zbytky české reformace, odsouzcné
jakožto kacířské, soustavnou činnost na obnovení náhožensko-dějinné tradice
předhusitské, uskutečňujíce tak jakousi harokní gotiku neb syntésu střcdovčku
II protireformace. Tornu sloužila hojná slovesnost hagiografická, poutající se
k místům poutnickým a posvátným, doprovázená učeností antikvářskou a
topografickou, šperkovaná legendami ekstatickými a zázraky smyslně dráždivými,
přímo zrůdnými v době stupňujícího se racionalismu. Nadnesené slovo výpravné
přccházelo občas v horoucí výlevy houřného citu a v květnaté apoteosy, hýřící
nadsázkami i metaforami. Vedle starých gotických patronů, k nimž přibyl jako
typický barokní světec a zároveň chlouba lidového češství, "slovutný vlastenec",
Jan Nepomucký, a vedle Madony, do jejíhož kultu se sublimovala potlačovaná
crotika řádových asketů, docházeli úcty i světci novodobí, jmenovitě z Tovaryšstva
Ježíšova, velmi sebevědomého a osohivého, ano také již protireformační osobnosti
leské. Tu ve své naivitě a lidovosti okouzlující vypsání svatého života
českomoravského misionáře Alberta Chanovského T. J. jeho o /!;eneraci mladším
spolubratrem, historikem Janem Tannerem, zastiňuje učenější a soustavnější oráce
Jiřího Plachého neb Jiřího Krugera; jest to náboženská epika česká, intencemi
i vroucností sourodá současným chrámovým malbám Škrétovým.

Ale duchu baroknímu, vášnivě neklidnému a dramaticky ekstatickému,
hověly daleko lépe slovesné formy, v nichž by se obraznost a cit svými
nespoutanými prostředky zmocňovaly oblastí víry a milosti, povýšených dogmatem i
no'ou scholastikou nad rozumové hloubání. Takto se k objektivitě strohé věrouky,
shodné s racionalismem XVII. věku, druží paradoxně subjektivismus prožitku
citového i obrazotvorného, a ke schopnosti budovati pomyslný svět křesťanské
metafysiky přistupuje potřeba stavěti proti němu jako protiklad a zároveň jako
východisko touhy naturalistickou skutečnost země a hříchu, smyslnosti a
zatracení, - vzlétání z toho světa do oné nesmrtelnosti jest oblíbeným předmětem
náboženské meditace a mysticky okřídlené ekstase, k němuž se vracejí především
barokní kazatelé a asketičtí spisovatelé, jejichž řada vrcholí na rozhraní století
vášnivcem obrazu a ironie, Slezanem Bohumírem Hynkem Bílovským, a o půl
"ěku později neúnavným misionářem a soustavným pronásledovatelem
kacířských knih, Pražanem Antonínem Koniášem, mistrem také v písni duchovní.
Eschatologické hrůzy, jimiž homiletikové odstrašovali a spolu dráždili, hyly
napolo ústupkem dobovému vkusu a napolo prostředkem výchovným; právě pro
ně odsoudilo osvícenství nadohro celou slovesnou činnost těchto duchovních
řečn~ů a spisovatelů. Jestliže peklo s mukami zatracenců zobrazovala fantasie
znhlá, souhlasná s látkovým ukrutenstvím malířských manýristů, projevoval se
v pastosním líčení dobových zlořádů a nemravů velice odvážný naturalismus, s
jakým se nesetkáváme ani u mravokárných homiletiků dohy reformační. Dvojí
tento, na pohled protilehlý živel, ovládá úžasná výmluvnost, hromadící účinné
jed
64