jazykový o řečtinu a prohlubující i poznání češtiny; humanistická čtyřjazyčnost
byla Veleslavínovým ideálem, jak ukazují již názvy jeho obou posledních a hlavních
děl tohoto oboru: "Nomenclator quadralinguis" a "Silva quadralinguis". Tyto
znalosti teoretické spolu s dlouhou praksí upravovatele textů, ale i s estetickým
smyslem pro ducha jazyka učinily z Veleslavína autoritu pro současníky i potomky a
dlouho byla považována čeština veleslavínská za stejně vzornou jako jazyk bible
Kralické. Na tomto spolutvořila vedle humanismu též živá mluva lidová, i jest
výrazem rovnováhy renesanční, kdežto čeština veleslavínská se svou učenou
strojeností, se svým latinisujícím pedantismem, hlavně v syntaxi, se svou řečnickou
přeplností značí jazykové baroko, roz1učující svévolně a násilnicky život a knihu,
skutečnost a literaturu. Bylo bombastické, nepřirozené, cizinské, ale vyjadřovalo
hlavně svým fraseologickým bohatstvím a honosnými rozvilinami svých vznosných
obvětí plně mentalitu i cítění své doby, vzcházejícího věku XVII. Neunikl mu ani
největší spisovatel této doby a české reformace vůbec, Jan Amos Komenský,
ačkoliv vyrostl nad biblí Kralickou.

Jako v XVI. stol. za nejkrásnějšího rozkvětu Jednoty bratrské Jan Blahoslav,
tak v XVII. věku za nadešlého ztroskotání její poslední biskup, Jan Amos
Komenský(1592-1670), vychází ze syntésy reformace a humanismu; ano dovršuje ji.
Povznese se nad literární formalismus, slohové napodobení a honosnou rétoriku
humanistů, jejichž slovesným umělectvím pohrdal stejně jako všemi životními
ideály a estetickými projevy antiky, neboť obsah vždy stavěl nad formu; bouří v něm
faustovský nepokoj, universalismus, který chce obsáhnouti encyklopedicky všecko
poznání a zvládnouti jím svět. Unáší ho vědecký duch Baconův, ale nedonese ho
dále než k bráně, kterou racionalista Descartes otevírá nový svět moderní filosofii:

Komenský vždycky podřizuje roz·
urnové poznání zjevenému náboženství,
neuznává ani mechaniky ani matema·
tiky a ulpívá na středověkém
anthropo centrismu, mysticky prchá ze světa
k Bohu - to všecko ho dělí od
Leibnize, s nímž býval často omylem
srovnáván. Přísně křesťanské pojetí
života, praktickou kulturu biblickou,
sklony pedagogické převzal z domácí
tradice Českých bratří a přidal k tomu
prvky tehdejšího protestantismu
německého, zvláště citovost pietistickou
a obavy i naděje soudobých chiliastů,
které důvěřivě přijímal i ve formách
nejhrubších, sváděn tíhou doby i
církevního i vlastního osudu v ní k víře,
že se naplnil čas a že věčný Soudce
se již již blíží. Ale jeho zvláštní zá·
dumčivá nálada, jeho patetický smutek,
jeho vznešené pohrdání světem,
ačkoliv jsou zpřízněny s acedií humanistů,
s melancholií Diirerovou a
Burtonovou, se steskem německé duchovní
písně a s některými chmuruými visemi
Miltonovými, vyrůstají především z
jeho tragických osudů: stálá souvislost
osobního prožitku se slovesným dílem,

Daniel Adam z Veleslavína.

58