pisatel svěžích pamětí, prosluli spíše pro legendu svého života, než pro své
nechutné veršování. V lidových povídkách, důležitých leda pro zkoumání
národopisné, dohořívaly látky středověké, ale vedle nich se rozněcovala i záliba pro
náměty renesanční, hlavně z okruhu Boccacciova; ani tuto nemůžeme mluviti o
slovesném umění. Stáliť čeští zpracovatelé zcela trpně proti cizímu obsahu, jejž
přijímali z druhé a třetí ruky a v němž nedovedli nikdy odhadnouti motivické
možnosti, nevyužitkované originálem. Ulpívali na dějových obrysech svých předloh a
nikdy neprojevovali smysl pro rytmus přednesu, relief povahokresby, pointu
rozřešení; naopak vše zhrubovali a zplošťovali. Až na moudré bláznovství lidového
satirika na dvoře královském, nábožného šaška Jana Palečka, a na obhroublý
mravokárný humor některých skládání grobiánských, nenacházíme v této próse
pranic, co by chutnalo po zemi a lidu, jež známe jen jednostranně v osvětlení
náboženském a politickém; písemnictví, ostatně úžasně nep"lvodní, zkresluje obraz
české hromadné duše jako vypuklé zrcadlo.

I není Jivu, že
literární dějepisec
sahá s povděkem po
českých cestopisných
knihách XV.-XVII.
století, jež se těšily
také u čtenářů své
doby zasloužené
oblibě; jsouť to málem
jediné produkty, v
nichž reaguje český
divák se svého
samostatného stanoviska na
složitost světa, tak
docel~-odlIšného od jeho
úzkoprsé a zaostalé
vlasti. S mile
dětinským úžasem
primitivů, jimž náboženství
nad to zúžilo
pohled, pozorovali oba
účastníci dvou
diplomatických poselství
krále Jiřího na Západ,
panoše Jaroslava V
áclav Šašek z Bířkova,
města a mravy národů
románských a s touž
naivitou lidových vy·
právěčůpodávalizpr~
vy o svých putovních
dobrodružstvích.
Nejinak, očima praktiků
neza tižených ani širším
vzděláním ani hlubším
intelektuálním
zájmem, hleděli o
pokolení později, urozený

Titulní list Hájkovy Kroniky české.

56