rovského souměrně s domácí náboženskou tradicí i s moderní vědou
humanistickou. N astoupiv velmi časně, nejprve v Mladé Boleslavi, pak v Ivančicích,
skvělou církevní kariéru, která ho čtyřiatřicetiletého povznesla na stolec
biskupský, poznal organisační potřeby náboženské obce mu svěřené, ale na četných
politicko-diplomatických cestách vešel, podobně jako bratr Lukáš před ním, do
styku s velkým světem katolickým i protestantským. Jda po stopách Jana
Černého a Matěje Červenky," vybojoval vítězně boj za samostatnost Jednoty proti
kališníkům i luteránům i za 'zvýšení její úrovně kulturní; konečná porážka jeho
odpůrce Jana Augusty znamenala obecné posílení autority mladého ještě
Blahoslava. Pracoval až do své předčasné smrti v Mor. Krumlově neúnavně pro lid,
udržoval po léta rozsáhlou korespondenci bohoslovnou i diplomatickou,
shromažďoval kolem sebe učence.

V čistě humanistických oborech, hudební teorii, gramatice, v nauce o
řečnictví a v rétorické obraně věd a umění, osvědčil více kritického důvtipu,
synkretické vlohy, vytříbeného vkusu, než skutečné originálnosti. Bez nadsázky ho
můžeme nazvati prvním kritikem české literatury, který se však na svůj
předmět dívá spíše filologicky a historicky než esteticky. Jemným jazykovým
smyslem se mu z vrstevníků nemohl nikdo rovnati: znal starší jazykovou fázi,
rozuměl dialektům, přemýšlel o příbuzenství své mateřštiny s jinými jazyky
slovanskými, a tyto rozsáhlé vědomosti korunovalo u něho jazykově vlastenecké
nadšení. Po všech těchto stránkách zůstávají obě jeho hlavní díla, "Musika" a
"Gramatika česká", přes svůj úryvkovitý ráz nejzajímavějšími filologickými spisy
českými v stol. XVI., a nelze dosti litovati, že jejich pamět tak záhy potuchla,
neproniknuvši do národního probuzení, v jehož filologickém období mohla býti
vydatnou posilou. Ale veškerých těchto pomůcek užil nikoliv pro účely
humanistické, nýbrž pro náboženské potřeby Jednoty Českých bratří; sotva přispěl ke
zvelebení jejich dějepisectví mistrovským dílem koncepce i karakteristiky, ,,0
původu Jednoty bratrské a řádu v ní", jímž naráz předstihl svého předchůdce Jana
Černého, jal se jako iniciátor a vůdce pracovati v obou oborech, které ležely
jeho církvi nejvíce na srdci, v církevní písni a ve studiu biblickém.

Jako v protestantském Německu značí XVI. století také mezi kališnickými
a jmenovitě bratrskými Čechy vyvrcholení kultury duchovního zpěvu, což se
pak zde i onde přenáší ještě do následujícího věku. Leccos bylo přejato z
předhusitské tradice katolické, mnohem více z periody husitské, ale osamělost i
soustředění Jednoty v jejích začátcích se projevily nejplodnější inspirací pro
duchovní lyriku, jejíž sbírky, "Kancionály" čili "Písně chval božských", můžeme od
samého prahu XVI. věku sledovati až hluboko do emigrace pobělohorské, kdy se
jich horlivě ujal Komenský. Blahoslavův kancionál "Šamotulský" (1561) s
přísným výběrem 735 písní má ráz přímo representační, prošed nejen dogmatickou
censurou církevnílnl., nýbrž i slovesnou kritikou Blahoslava samého. Zde se píseň
- a Blahoslavova především - za blahodárného vlivu žalmů dovedla chvílemi
osvoboditi od suchého dogmatismu a státi pravou poesií národa, který se ze světa
utíkal k Bohu a vyhledával s ním styky v nejrůznějších okolnostech životních.
Starost o důvtipný kancionál neopouštěla Jana Blahoslava po celý život; vybíral,
doplňoval, redigoval, sám básnil; přihlížel k hudební stránce; bděl nad tiskem;
chystal stále nová vydání. Jeho rozsáhlé a cenné dědictví působilo i na
církve jiné a zasáhlo svým vlivem také německé protestanty v Čechách. Nakonec
však nepřežilo Jednotu; jinak bylo s druhým jeho velkým podnikem, s biblí.

Erasmovo proslulé heslo "ad fontes" a Lutherův vítězný příklad ukazovaly
Blahoslavovi při překladu Nového zákona cestu k řeckému ori~inálu. Byla to
však cesta neschůdná pro Blahoslava, jenž stejně jako většina humanistů českých
znal řecky jen obstojně, ale latinsky znamenitě, takže se musil spokojiti s
kom
53