svým učeným zálibám; toto otium cum dignitate oživoval písemný styk s přáteli
doma i za hranicemi, v němž oivědčil své vytříbené umění dopisové. Listovní
prósa Bohuslavova projevuje občas sklony politické; jeho rozsáhlejší
mravokárné úvahy, jež se stavějí filosofickými, jsou spíše deklamacemi v
ciceronovském a senecovském slohu; v polemických projevech katolicky zaostřených
poznáváme vlohu satirickou a sůl ironie. Ale na rozdíl od svých suchopárných
a pedantických druhů humanistických byl pán na Hasištejně skutečný básník,
a to nejen, když sestrojoval své horatiovské ódy a poslání, když v svěžích
barvách tehdejších florentských mistrů pera i štětce maloval vergiliovské idyly
z českého prostředí, když zahrocoval své epigramy neb skládal z nich kárné
obrazy úpadku mravního; byl poetou i v životě. Miloval přírodu a léčil se v ní
ze své petrarcovské acedie; kochal se ve svém osamění vzpomínkami na cesty
po Středozemí a fikcemi antického světa; prožíval v mytologii kus skutečnosti
a nc pouhou učenou strůj. Tento básnický živel, u nás zcela jedinečný ve věku
prosaickém a asketickém, obklopoval postavu učeného a jemného paníce zvláštním
kouzlem, které k sobě
vábilo až do doby, kdy
Čechy počaly roditi
básníky opravdové a
nadto národní slovem
i duchem.

Podobalť se tento
spanilý zjev
cizokrajnému keři v panské
zahradě, kvetoucímu
barevně, ale bez vůně
a bez hlubších kořenů,
jaké spisovateli dává
životný vztah k domovu
a národu; v tom se
s ním srovnávali skoro
všickni prvohumanisté
čeští. Nezůstali nedot·
čení patriotismem, ano
nacionalismem svých
italských a německých
druhů, kteří tak vy·
datně přispěli k rozvoji
národního vědomí v Ev·
ropě, a leckterý projev
jejich češství nezní mé·
ně rozhodně než národ·
nostní manifesty husito
ské; honosili se
bohatýrskými činy i rozvitou
vzdělaností svých před.
ků schopných soutěže
jak se starým Římem,
tak s Germanií, do níž se
příliš ochotně vřadovali;
i jejich mravokárná
satira temenila namno:ze

Kronika Trojanská. (Prvotisk z roku 1468.)

48