manismu, inspirovaný jednak úředníky císařské kanceláře původu většinou
vlašského, jednak českými příchozími z cizích universit; také vídeňští humanisté,
zvláště Hieronymus Balbus neb Konrád Celtes, působili silně na své české druhy,
hlásící se skoro bez rozdílu ke katolictví a často stojící v prudké polemice s
domácím hnutím reformním. Čím byl českým prvohumanisti'Im XIV. stol. Petrarca,
tím se stal jejich následovníkům věku XV. sekretář kanceláře císaře Bedřicha III.,
Aeneas Sylvius Piccolomini, jenž Čechy poznal již na sněmu Basilejském a
zasáhl do jejich dějinných osudů, když jako Pius II. se stal papežem; tehdy se
ukázal příkrým protivníkem krále Jiřího a bezohledným rušitelem kompaktát.
Od elegantního stylisty se učili jeho čeští napodobitelé řečnickému slohu
epistolárnímu, hladké úvaze filosofické a moralisující, ale nikdo ho nedostihl v jeho
umění historiografickém. Aeneas Sylvius, dobře znalý poměrů v Čechách, učinil
jejich dějiny, hlavně husitské, předmětem účinné kroniky, řídící se v komposici
a karakteristice vzory antickými: odsoudil sice kacířstvo české i husitskou
revoluci příkře s hlediska katolického, avšak sugestivní povahokresbou předních
osobností, zvláště Žižky, utvrdil pro dlouhou dobu jejich literární obraz; jeho dílo
mělo hluboký vliv na české dějepisectví.

Nejstarší humanistická družina česká dbala vedle knihomilství a klasické
filologie také o platonskou filosofii, ciceronskou elokvenci, martialskou satiru a
horatiovskou, hlavně však vergiliovskou poesii; ve zdobné latině, slohem
odvozeným, s pranepatrnými stopami vlastních individualit napodobují učení a urození
Čechové své vzory latinské a novolatinské. Dosti zřídka proráží renesanční
životní obsah učeneckou pedanterií: idylická láska k přírodě se smyslem pro
stylisovanou krajinu procitá; radost ze života projevuje se estetickým ideálem
duchú uvědoměle aristokratických; vedle upřímného vlastenectví ozývá se u
nejlepších z českých humanistů pravá smířlivá, osvícená, laskavá lidskost, příznivě
se lišící od soudobého fanatismu náboženského a stranického. Ze sídel pánů i ze
studoven soukromých učenců, vzdělaných vesměs mimo vlast, vniká hnutí
humanistické jenom velice pomalu na pražskou universitu, jež za náboženských válek
pozbyla vědecké ceny a stala se kolbištěm konfesijních hádek; později než v
sousedství, se zde vykládá o řeckých autorech; scholastické arístotelství se
houževnatě hrání proudu platonskému.

Z děl těchto raných českých humanistů vlašského školení máloco proniklo
v obecnější povědomí; zůstávalyť nové vědy i nové podání výlučným majetkem
vzdělanstva, pokud žilo v duchovních stycích s cizinou a nevyčerpávalo se
úmornými spory náboženskými. Mocnějšího ohlasu nevzbudil ani Jana Pfluga z
Rabštejna, diplomata krále Jiřího, ušlechtilý "Dialogus sive disputatio baronum
Bohemorum", kde módní humanistické formy jest se zdarem použito k důmyslné
diskusi politické, aby diplomacií a loyalitou, zaostřenou proti šlechtické oposici,
pronikla etika skutečně humanitní a češství uvědomělé. Hlavní filosofické dílo
českého humanismu, platonský "Mikrokosmos" Jana Šlechty ze Všehrd, se
ztratilo; "Dialogus in defensionem poetices", který zaujímá čestné místo v dějinách
kritiky, z pera moravského humanisty Augustina Olomouckého (Kiisebrota),
horlivého polemika protibratrského, nedošel v nemusických Čechách ani
povšímnutí.

Zato Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (1460-1510) požíval doma i :la
hranicemi jako hlava českého humanismu proslulosti, která rostla ještě po jeho
smrti a přetrvala i Bílou horu. Syn vynikající a zámožné rodiny šlechtické, vy·
chovaný na universitách italských, mohl se věnovati zcela vědám; shromáždil si
velkou knihovnu humanistickou i klasickou i módní museum naukových
pomůcek a kuriosit; když jeho společenská ctižádost nebyla ukojena ani úřadem,
ani sinekurou, oddal se v půvabné samotě českého Středohoří na útulném hradě

47