ještě více: obec a stát, panovnickou moc i výsady panstva a duchovenstva,
zákony a soudy, válku i obrannou, tedy také to, čím se Táboři bránili ostatnímu
křesťanstvu. Mluví tu však spíše revolucionář teoretický než činný hlasatel
křesťanského anarchismu: jeden z nejsilnějších příkazů Písma pro Chelčického
jest neodpírati zlému, čímž právě došel souhlasu a obdivu Tolstého v jeho
období stařeckém. Chelčický, mluvčí selských robotnikůa drobných řemeslníků
i prudký odpůrce všech společenských výsad, ano každého třídního rozvrstvení,
touží po ilusivních formách selského· komunismu, ale spokojuje se trpností
zemědělce, jenž na své půdě pokorně koná roboty, odvádí daně vrchnosti, které
neuznává a jíž pohrdá. Podoben většině utopistů, jest i Chelčický přinucen ke
kompromisu se životem, jako vůbec jeho hranatá postava není bez nedúslednoslÍ;
bezohledný vášnivec myšlenkový hlásal pokoru ducha; učenlivý žák a důsledný
domyšlovatel předních hlav vysoké školy oxfordské, pařížské a pražské horlil
proti "moudrosti kolegiátské" "těch všech krkavců Antikristových"; zásadní
racionalista mluvil s pohrdáním fanatického mystika o rozumu lidském.

Smíru s požadavky života a se zákony skutečnosti, který prodělalo
prvokřesťanství uprostřed zestárlého světa antického, nezůstala ušetřena ani nauka
Chelčického, k tomuto prvokřesťanství násilně se vracející; uskutečňovatelka a
pokračovatelka zásad Chelčického, Jednota bratrská, učinila nakonec
kompromis s humanismem,
obnovovatelem ideálů antických. Jednota
Českých bratří, zorganisovaná za
osobního podnětu Jana Rokycany
a na zásadách Petra Chelčického
r. 1458 neučeným mnichem,
bratrem Řehořem, byla ve svých
zaÚt~ích společností venkovských
křesťanů, kteří stranou kulturních
středisk žili bohulibě a skutečně
po bratrsku v Bohu a v bibli a
když se zorganisovali církevně,
užívali slovesnosti jenom jako
prostředku vnitřní misie a jako
obranného nástroje proti četným od·
půrcům hlavně s oficiální strany
utrakvistické: o vědy nedbali,
literatura jako předmět
školeného zájmu zllstávala jim cizí a
nejinak než Táboři pěstovali
jenom čtení Písma a jednohlasný
zpěv nábožný. Tak tomu bylo
v prvních šedesáti letech trvání
Jednoty, kdy i na pevně
zamčené dveře lidových horlitelů
zabušil neodbytně humanismus, byť
prozatím v podobě nesmělé a
krotké.

Po první slabé vlně
petrarcismu za Karla IV., na kterou se
v náboženském rozruchu nadobro
zapomnělo, přišel ještě za
husitských válek silnější příboj
hu
Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic. (Podle sochy
Schwanthalerovy v Pantheonu Národního musea v Praze.)

46