jeho odpůrce, vymycovati hřích i vladaření Antikristovo a tím připravovati
nedaleké příští Ježiše Krista; i ze slok jejich cítíme, že se zpívá s mečem za pasem
v blízkosti bitvy.

Nejslavnější z válečných písní husitských, "Ktož jsú boží bojovníci", posouvá
stará, pravděpodobná tradice v samu blízkost Jana Žižky z Trocnova. V
slavnostním a zároveň hrozném zpěvu svaté války za zákon boží přechází modlitba,
prodšená důvěrou v Pána i slibem nebeské blaženosti, zcela přirozeně ve
vojenský řád a nakonec v děsivou výzvu k vražednému ukrutenství, které se stává
bohulibým činem, obrací-li se proti hříšným nepřátelům slova božího. Toto
spojení úchvatné nábožnosti a neuhasitelné .bojovnosti, řízené tvrdou vojenskou
kázní, které se zde vtělilo do středověkého písňového útvaru hutně úsečného,
hovělo mohutné a ukrutné osobnosti fanatického vůdce božích bojovníků, jenž
se sám cítil nástrojem Hospodinovým. Jakoby ve zkratce soustředěn jest v této
písni, dlouho proslavené, pravý duch radikálního táborství: plamenné nadšení
náboženské, sebeospravedlňující vědomí mravní odpovědnosti, pocit věrného
služebnictví božího i transcendentní jistota odplaty nebeské, zároveň však
činorodá vůle, bojovnický zápal, krutá bezohlednost k protivníkům, ano i jakási
velikášská pýcha vyvolenců - vesměs rysy blízké středověku. Chybí tu jen
jeden význačný rys celého husitského hnutí, vložený do něho již zakladatelem
a ostře se odrážející od renesančního universalismu: silné uvědomění národní,
přízvuku zřejmě lidového, jež doprovází i veškeré písemnictví husitské i se svým
osudným rubem kulturní isolace, myšlenkového a výrazového provincialismu,
svéhlavé zaostalosti. Země, která se za doby Karlovy, hlavně ve výtvarném umění
a ve vědě, octla na nikoliv jen předním, nýbrž vůdčím místě střední Evropy,
byla během půlstoletí vržena nazpět, aby se kulturně po celé věky
nevzpamatovala: hrůzně se na ní plnila slova hymnu táborského: "blaze každému, kto na
pravdě sen de. "

Píseň "K tož jsú boží bojovníci". (Z kancionálu J istebnického.)

43