vyhnanství. Celou literární osobnost jeho nezrcadlí však ani soustavné dílo
dogmatické, "Výklad viery, desatera božieho přikázánie a modlitby Páně", ani
ohnivá obžaloba mravně kritická ,,0 svatokupectví", nýbrž mohutná sbírka lidové
homiletiky, dopsaná na Kozím hrádku, "Postilla aneb Vyloženie svatých čtení
nedělních"; ne neprávem se stala nejrozšířenější a nejoblíbenější knihou Husovou.
Kazatel, který i zde úplně pohlcuje spisovatele, mohl čerpati ze svých starších
homiletických sbírek latinských; bohoslovec, spíše populární než hluboký, se
opírá občas o vlastní teoretické spisy a skrze ně o myšlenky teologů cizích; avšak
nejsilnější inspirací byly tu Husovi vzpomínky na kázání v Betlémské kapli i pod
širým nebem českého jihu, pomyslný styk s lidovým zástupem a spontánní
vmýšlení se do představivosti, citu i jazyka sourodých a souhlasících posluchačů.

Přistupuje-Ii Hus v zralých svých letech k psacímu pultu, nepřestává býti
lidovým kazatelem, v němž bychom učeného akademického bohoslovce ani
nehledali. Nedbaje zvyklostí tradičního jazyka spisovného, a to jak v tvarosloví
tak i ve slovníku, drží se mluvené řeči živé, dílem svého jihočeského domova,
dílem svého pražského působiště; vyhýbá se archaismům, odumírajícím v
městském prostředí, ale potírá i germanismy, které vnikaly do pražského nářečí.
Jako lidová mluva jest i Husova řeč silně obrazná, drasticky názorná, a to bez
obavy před trivialitou; hojný živel metaforický s vydatným prvkem gnomickým
dodávaji jí živosti až básnické. Všecky prostředky, jimiž řečník může působiti
na posluchače, jsou Husovi vítány; exklamacemi, otázkami, apostrofami přímo
plýtvá. Tím dosahuje důvěrného styku s čtenářem, jejž stále má před sebou;
proto se Hus stal také prvním mistrem dopisového slohu v českém písemnictví.

V jeho listech přátelských a obranných, v jeho epištolách výchovných a
posilujících, konečně v jeho listovních posláních politických rozvíjí se výrazové
umění souběžně s růstem povahy za výchovných zkoušek životních, takže
korespondence za venkovského vyhnanství daleko předstihuje projevy prvního
wiclifovského období, aby byla úplně předstižena listy psanými Pražanům a
věrným Čechům ze žaláře kostnického. Pisatel musil odvrhnouti původní slohové
příkrasy středověkých disputací, aby našel nový tón, rozhodný a naléhavý,
osobnostní a důvěrný, pohnutý a vřelý, který přímo uchvacuje v projevech
kostnických, mistrně rozlišených podle adresátů a většinou s jímavým gestem
lončení řešících základní otázky a pochybnosti vlastního mravního svědomí: otázku
odpovědnosti a stálosti, poznané pravdy, na níž marně sahá násilí, občanských
povinností a synovství božího - zvláštní světlo padá na tyto listy mistra Jana
Husa "v naději sluhy Ježíše Krista" z nebes otevřených do žaláře mučedníka,
hotového postoupiti smrt za přesvědčení.

Spomo zůstává doposud, do jaké míry Hus přispěl, proti intencím církve
římské, k lidové reformě zpěvu chrámového, a zda mu múžeme přičítati více, než
jen úpravu dvou spíše dogmatických než citově vroucích písní: "Jezu Kriste,
štědrý knčže" a "Navštěv nás, Kriste žadúcí"; že by byl se opravdu zúčastnil
revise biblického textu, zdá se málo pravděpodobné. Odedávna bylo jako jeho
osobní dílo označováno dúmyslné zjednodušení českého pravopisu, které značně
usnadnilo práci písařúm, zároveň však porušilo i zevně tradiční souvislost s
písemnictvím starším, nesrozumitelným zvolna také pro radikální hláskoslovné a
tvaroslovné změny jazyka, rychle zastarávajícího.

Mnohem hloub se rozevřela tato násilná propast mezi literaturou
předhusitskou a slovesností pohusovskou, když obrazoborectví radikálních
Táborlničilo s památkami uměleckými také díla literární, rozdmychujíc nadto přímo
nenávist ke každému estetickému projevu a veškerému myšlení nenáboženskému:
revoluční hnutí, vedené fanatickými bohoslovci a rekrntující ještě fanatičtější
vyznavače z vrstev vesměs nižších, bylo krutě protitradiční, ačkoliv proti
minu
41