ďuje národní hnutí reformní; tam se f. 1402 stal kazatelem po národně
zaníceném profesoru mírně wíclífovského směru, Štěpánu z Kolína, tříatřícetíletý jeho
kolega universitní, Mistr Jan Hus (1369-1415).

Husovi, jenž byl spíše osobností popularisační než tvůrčí a měl mnohem
blíže k politickému organisátoru než k náboženskému fílosofu, se podařilo ve
chvíli, když se český stát odtrhl od papeže, spojiti reformní křídlo učené a lidové
oposice k útoku proti autoritě církve i propůjčiti s geniálním smyslem agitačním
náboženskému hnutí ráz uvědoměle nacionální a lidový, a to i v oblasti
společenské. To vše mu umožňovala silná osobnost muže ctižádostivého a vášnivého, ale
mravnč opravdového, řízená neoblomnou vůlí a schopná i největší oběti, nejprve
odchodu s universitní stolice a drahé kazatelny v lidové kapli, pak vyhnanství
z Prahy a klatby církevní, posléze mučednické smrti v plamenech kostnických,
kterou podstoupil hrdinsky za výmluvného podivu i těch, kdož nesouhlasili
s jeho učením. Nebyl v Čechách ani první ani nejradikálnější ze stoupenců
revolučního realisty anglického Johna Wiclifa, který jej vedle odvážné kritiky tradice
upoutal svou národně rozhodnou oposicí proti papežství a mravním kultem
chudoby, ale na rozdíl nejohnivějších českých wiklifovců, Jeronýma z Prahy a
Stanislava ze Znojma, stál Hus při poznané pravdě věrně a důsledně a položíl nakonec
život za některé kacířské články oxfordského mistra, hlavně za jeho nauku o
moci státu nad duchovenstvem a jeho jměním: tato síla přesvědčení, ač stále
opírající se o cizí vzor, spojená s mravní energií, znamená vlastní velikost muže,
jedinečného ve svém okolí. Jedinečného, nikoliv však osamělého, na rozdíl od
individualistů opravdu samostatných a svéhlavých - Jan Hus, jen nadaný spisovatel,
ale geniální kazatel, cítil se stále obklopen, nesen a posilován pozorností a
souhlasem lidového zástupu, na nějž až do konce myslil s tklivou srdečností,
odplácenou vrchovatě. Stal se záhy heslem a potom i symbolem, a to nejen pro své
století, nýbrž přímo pro dějiny celého národa, který se doposud v jeho jméně
dělí na dva tábory.

Není proto divu, že byl během půltisíciletí stejnou měrou podceňován, jako
přeceňován, a že se jeho postava, kterou se podle mínění jeho nejhorlivějších
obdivovatelů počíná nový věk rozumové kritiky, stala předmětem legend, jež
věda doposud musí analysovati a rozptylovati. Ačkoliv jsme o Husových osudech
a spisech mnohonásobně zpraveni a třebaže se jimi bohoslovecké i historické
zkoumání zabývá již několik století, zůstává tu řada nerozřešených probléml!
všeho druhu, od podružné kontroverse o jeho jihočeský původ a tělesnou jeho
podobu až po zásadní spor, zda se jím vyvrcholuje středověk či zahajuje doba
moderní u nás, ano v celé střední Evropě; všecko to se luštívá doposud většinou
s přízvukem citovým. Literární dějepis se při tom zabývá hlavně dvěma velkými
otázkami: zjišťuje, kolik v českých a latinských spisech Husových jest
myšlenek originálních a kolik ideového obsahu, převzatého hlavně z Wiclifa; ptá se,
zda se mu právem či jenom tradicí připisují různé záslužné změny, rázu vlastně
anonymního, znamenající namnoze nástup nové epochy. V první příčině jsou
podstatné kusy již prozkoumány, a to většinou ve smyslu pro Husa záporném;
v otázce druhé stojíme teprve na začátku badání. Jsou to předpoklady nutné
k ocenění literární osobnosti Husovy, ale nikterak jí nevyčerpávající -
spisovatel Hus, stojící asi uprostřed mezi Štítným a Chelčickým, nemlHe býti souzen,
jako ostatně žádný významný zjev slovesný, pouze podle kriterií obsahových,
nýbrž žádá si, aby byl studován i jeho výraz, slohová to rovnomocnina osobnosti,
vyrůstající z doby a přerůstající ji.

Mistr Jan Hus byl již proslulou a vlivnou individualitou akademickou,
vědeckou i bohosloveckou, když se jal vedle hojné písemné činnosti latinské užívati
také českého spisovatelství za účinný nástroj národně náboženské agitace a jako

39