zádumčivý domov, rybničnatá krajina u Počátek, vedoucí duši ke kontemplaci,
dal náboženskému životu českému ještě dva vynikající mluvčí, v XVII. věku
T. Pešinu z Čechorodu a v XIX. století Otok ara Březinu. Jihočeský zeman,
zrozený kolem r. 1330, byl zpřízněn s mocnou panskou rodinou Benešoviců, v
politice své doby mnohonásobně účastnou, ale sám nedbal ani veřejného života ani
hmotných zájmů. Stačilo mu, když v soustředěné samotě své tvrze uprostřed
rodiny mohl jako nezámožný statkář zpracovávati podněty, které byl za mladosti
přijal na pražské universitě v jejích prvních letech, i na kázáních Milíčových.
Vracíval se pak znovu do Prahy a posléze, pronajav svůj statek, odstěhoval se
tam s dětmi a v poslední čtvrtině XIV. století rozvinul horlivou spisovatelskou
činnost. Zemřel nedlouho po r. 1400 a nedočkal se ani prvních revolučních
výbuchů oposice proti církevní.

Neúnavná četba od studentských let až po kmetství, doprovázená vydatným
studiem bohosloveckých pomůcek a příruček, seznámila Tomáše ze Štítného tak
všestranně s náboženskou literaturou nejrozmanitější provenience národní, že to
až připomíná bohatství kulturně uměleckých vlivů, určujících tvorbu doby
Karlovy. Počal sv. Augustinem a jeho následovníky; zabral se do francouzských
scholastiků i do italských teologů družiny františkánské; měl však také
porozumění pro německou mystiku a s ní zpřízněné lidové umění kazatelské. Vybíraje
odsud jako pravý eklektik myšlenky a podněty, nestaral se valně o to, aby
vytvořil jednotnou soustavu, naopak stačilo mu, mohl-li takto ověřovati a vykládati
církevní dogma a čerpati oporu pro rozpravy mravoučné. Otázky praktické a
morální ho poutaly více než záhady metafysické a vyumělkovaná symbolika mystická
silněji než scholastická spekulace; v tom byl typickým synem svého
nefilosofického nárorla.

Mysle při spisování někdy na své děti a na vzdělávací hovory s nimi a jindy
na lidové čtenáře, latiny neznalé, zpracovával bohoslovný poklad latinský v
mateřském jazyce - průkopnická odvaha při tvoření názvosloví, jasnost a jadrnost
výkladu, názornost a obraznost podání, mluvnická správnost a obratnost tohoto
povolaného popularisátora jsou podivuhodny. Tak vznikaly v jeho spisovatelské
dílně nejprve drobné traktáty, soustředěné monograficky k jedné otázce
věroučné neb mravoučné a parafrasující tu těsněji tu volněji latinskou předlohu; z nich
sestavoval a stále přepracovával větší i menší sborníky, z nichž "Knížky šestery
o obecných věcech křesťanských" založily a po půl tisíciletí obnovily jeho
proslulost. Ve dvou rozsáhlých dílech vrcholí pak slovesné podání Tomáše ze
Štítného: v "Řečech besedních", kde v rozhovorech s dětmi o základech křesťanské
filosofie vytváří učebně působivou prósu dialogickou, a v pokuse o domácí postilu,
"Řečech nedělních a svátečních", v nichž soutěžil s kazatelskými učiteli své
mladosti. Takto - za velice živého nesouhlasu a nevrlého protestu bohoslovných
odhorníků na universitních katedrách i v církevních důstojenstvích - snesl zeman
hez svěcení i hez akademického gradu teologii do lidu, znárodnil a zpřístupnil
ji a tím připravoval i on hnutí husitské, jehož revoluční povahu, obrazoborecké
vášně, mimovolný útok na církevní jednotu byl by odsoudil a s hrůzou odmítl
právě on, pravověrný zastánce autority a kvietistický ctitel tradice.

37