stavy, pojmy a pomysly scholastické vědy latinské, podporuji prósu horliví slovníkáři, seskupeni kolem benediktinského učence mistra Klareta (Claretus de Solencia) v encyklopedickou družinu, pěstující nejen nomina, ale i res. Tato středověká společnost nauk stála pod ochranou samého císaře, jenž se po boku pražského arcibiskupa, několika biskupů a předních opatů osobně účastnil vědecké práce. Byl vůbec podporovatelem všeho učeného podnikání své doby, a některé historické a právní spisy v jazyce latinském pocházejí z vlastního jeho pera a byly dodatečně překládány do češtiny. Nedostalo se mu však štěstí, aby nalezl mezi Čechy kriticky vzdělané a stylisticky obratné muže, kteří by důstojně uskutečňovali jeho velké plány dějin světových i českých; i nejpopulárnější práce, jež z tohoto kulturního úsilí osvíceného panovníka zbyla, česká kronika mistra Přibíka Pulkavy z Radenína, stojí hluboko pod historickou literaturou doby předkarlovské. Zato rozkvetlo v XIV. stol. písemnictví právní, pro něž Čechové od nejstarších dob až po přítomnost projevovali nadání zvláštní, ježto hoví zároveň jejich logickému duchu i jejich praktické náklonnosti. I v právnické literatuře české se projevuje příznačný zápas mezi starou tradicí a cizími vlivy, přijímanými s ochotou až nebezpečnou. Staročeské zemské právo zvykové, které jen znenáhla vystřídávalo místní obyčeje právní a - podle soudu přísných kritiků - hIavně v oboru procesním a v starobylé instituci desk zemských vynikalo jednoduchostí a účel· ností formální, odolalo dvakráte, koncem XIII. a uprostřed XIV. věku, pokusům panovnickým, jimiž vnuk i děd, král Václav II. a císař Karel IV., chtěli s normalisací podle vzorů vlašských uvésti jednotu a zároveň posíliti moc panovnickou. Byli to sebevědomí členové stavu panského, kdož zmařili jejich úmysl, a ke dvěma předním šlechtickým rodům se poutají též obě nejstarší právní rozsáhlejší památky staročeské: sborník starobylého práva procesního: "Kniha Rožmberská" z polovice XIII. století kodifikuje se slohovou námahou asi právní zvyklosti na panství jihočeských velmožů; "Výklad na právo země české" jest dílem příslušníka proslulé rodiny panské, nejvyššího sudího království českého, Ondřeje z Dubé, který koncem XIV. věku vypsal jasně a názorně zřízení soudní své vlasti. Hrdá reprospektiva a úzkostlivé vlastenectví, z nichž vznikla tato úctyhodná a zlomkovitá díla, jsou blízky sebezáchovné a obranné intenci kroniky Dalimilovy a byly výrazem potřeby: i do právnictví, tohoto zrcadla mravně logického uvědomění národa, pronikaly víc a více živly cizí. Mezinárodně církevní ráz má právo kanonické, zmohutněvší hlavně po založení university; pod vlašský vliv se staví již před tím právo horní; německá kolonisace měst vytvořila podmínky pro recepci německých práv městských, a to jak saských, tak bavorských a rakouských, která vedla mezi sebou na české a moravské půdě staletý boj. Nálezy a statuty právní a soudní, přizpůsobené namnoze poměrům domácím a svědčící o důmyslu juristů pražských i brněnských, byly z latiny překládány hojně do češtiny, ale jenom jazyk byl český, kdežto duch ukazoval k postupné germanisaci a romanisaci vnitřní, jíž teprve husitské hnutí dovedlo postaviti hráze. Skutečného mistrovství za gotického věku Karlova i za jeho dohry v první době vlády Václavovy dorůstá prósa náboženská stejně tam, kde chce býti slovesným uměním, jako v oMastech, v nichž se blíží vědě a filosofii; možno říci, že se přímo připravuje k velkým úkolům, které jí přede všemi ostatními slovesnými druhy měly připadnouti v následujících stoletích. Pro rozvoj náboženské literatury se příznivé podmínky ve XIV. věku přímo hromadily. Do r. 1400 bylo po částech a v různých recensích přeloženo z Vulgaty, sem tam ještě za vlivu bible staroslovenské, celé Písmo svaté, nejprve žalmy a evangelia. Vznícená duchovní nálada františkánská, toužící po spojení s Bohem skrze svatý kříž a svátost oltářní, pronikala z mužských i ženských klášterů mezi věřící, zachvacujíc srdce milostným nadšením, fantasii chiliastickými vidinami o Antikristu, vůli přísnou .3* 35