se nám od nich též nečetné kusy české, svěžejší než osobivá epika i didaktika této doby. Hlavní literární druhy poesie žákovské, jak se pěstovaly v celé západní i jižní Evropě, jsou tu zastoupeny: básně žebravé, písně pijácké, erotika vyšší a nižší a především ovšem satira a parodie; vědomé i mimovolné názvuky na bibli a zpěv duchovní se ozývají; sentimentální patos, přírodní drobnomalba, strojená dialektika připomínají dožívání minnesangu; úsečná stručnost a názorná plastika ukazují k blízkosti lidové písně, kam se ostatně rychle stěhovaly mnti vy i tvary těchto skladbiček. V umělých útvarech strofických, často trojdílného členění, řidčeji ve formě německého leichu, za hudebního doprovodu namnoze francouzského pěštění hovořila tu dvornými konvencemi, prostořekými parodiemi, sytě nanášenou dekorací metaforickou opravdová radost ze života, přírody, lásky. Jest litovati, že neznáme ani jmen ani osudů skladatelů těchto písní, kteří se někdy dovedli se zdarem vmysliti i do úlohy ženské. Výjimka jest jediná: mistr Záviše, za doby Václavovy bud' universitní profesor nebo vynikající augustinián, který svým uměle členěným kanciónem o touze a hoři lásky projevil formální nadání i školení zcela ojedinělé. Jak lyričtí, tak epičtí skladatelé staročeští osvědčovali pramálo samostatného ducha invenčního a spokojovali se většinou přejímáním, nápodobou, adaptací cizích myšlenek, látek, forem, při čemž latinské a německé předlohy byly celkem v rovnováze; kromě české lokalisace, která byla prováděna dosti povrchně, vnášeli do svých prací jednak silný prvek didaktický a gnomický, jednak slabší složku realistického pozorování drobné skutečnosti; není divu, že na české půdě vzkvétá středověká tradice bajkařská, kryjící své rozmarné zvířecí příběhy ne vždy oprávněně slavným jménem Ezopovým a že v burleskním příběhu o "Lišce a dibá. nu" vytváří dokonce originální kousek českého humoru. Takové živly prostupují pronikavě současné tendenční veršování, hovějící jak etickému rázu české náboženskosti, tak praktickému sklonu národní povahy, stále bažící po nápravě jednotlivce a opravách společnosti. Tendenční a satirická poesie XIV. a XV. věku, sem tam projevující již názvuky reformního hnutí husito ského, jest značně rozsáhlá a mnohostranná, ba staly se pokusy zjistit v ní samostatný slohový princip, směřující na rozdíl od epického verše k zřetelnější strofice a k důraznějšímu členění rytmickému. I zde, jako v epice duchovní, bylo by snad lze rozeznávati dvě školy: první primitivní, výrazově prostou a pádnou, v náboženské oblasti přísně velebnou a v občanské sféře názorově drsnou, asi z polovice XIV. století; druhou, slohově již vyspělou, dekorativně zatíženou a ve gnomickém podání vybroušenou ze začátku XV. stol. Ve skupině první stojí vedle sebe strohá, až visionářsky strnulá alegoričnost eschatologické disputace in extremis, "Spor duše s tělem", a přízemní, živě dokumentovaný a temné barvy skutečnosti pasto sně nanášející realismus "Desatera božích kázání" a "Satir o řemeslnících"; kazatel, který se tu chopil zaostřeného pera, nešetřil odstrašujícími příklady, jež občas baví naivními nehoráznostmi nepěštěných fabliaux. Skupinu druhou zosobňuje spisovatel, jejž známe nejenom podle jména, ale i podle osudů; jest to Smil Flaška z Pardubic (1349-1403), akademicky vzdělaný příslušník přední rodiny panské, bohatý velkostatkář východočeský, vynikající úředník zemský a posléze jeden z vůdců protikrálovské politiky šlechtické za V áclava IV., za niž zaplatil životem. Zdá se, že všecka literární záliba učeného aristokrata náležela didaktice: pořídil sbírku českých i přeložených přísloví; zveršoval rytířskou "Radu otce synovi", když mu odevzdává meč a kopí; shrnul svou životní i politickou moudrost do rozsáhlé "Nové rady zvířat", která mezi cizími soudobými parlamenty ptáků má svůj osobitý ráz, ukazujíc mimo to k těsné souvislosti českého slovesného i duchového života s Anglií a Francií. V alegorii důmyslně a důsled 3 .33