vaných, jako v dobrodružných románcích helenistického původu; též to hyli
sotva jen kazatelé, kdož čítali ve svodech anekdot a povídek, uspořádaných
k jejich potřehě. Zcela současně odívají se do prosaického roucha povídkového
také legendy a apokryfy, hrnoucí se do Čech z různých končin křesťanského
světa a leckde ne zapírající svou předkřesťanskou provenienci: někdy vedly
českým zpracovatelům rnku sklony exotické, pak záliha fantastická, ohčas i zá·
měry nábožensky didaktické, pronikající v 1. zv. pekelných románech. Stojíme
tu nejenom nad virtuálními prameny 1. zv. lidové prósy české, která ani po
třech stoletích nepohrdla těmito látkami, ale i u koléhky povídkové a románové
heletrie, která požívajíc u učenců i mravokárců opovržení, zkouší první krůč'
ky ve fahulistice i dialogu, v psychologii i výrazové uhlazenosti. Jenom velký
převrat náhožensko kulturní zavinil, že tyto pokusy zůstaly tak dlouho
nesmělými a neohratnými.

Alespoň dvě památky této nepůvodní staročeské prósy dohasínajícího XIV. a
vzcházejícího XV. století zasluhují zmínky pro své postavení na rozhraní kultur:
románově alegorický dialog, "Tkadleček aneho rozmlouvání mezi Žalohníkem a
Neštěstím", z pera nějakého urozeného dvořana v Hradci Králové zt!umočil v
zastaralé formě, ale se značnou slohovou ohratností, šťastnou zvláště v gnomicky
kořeněném dialogu nový humanistický názor o smrti, hlásaný českým Němcem
Janem z Žatce v "Ackermann aus Bi.ihmen"; překlad romaneskního svodu antic·
kých pověstí od Quidy de Columna, "Kronika trojanská", stal se r. 1468 první
inkunabulí českou.

Rytířským smýšlením, praktickým duchem, živým zájmem o obec a stát se
k staročeské Alexandreidě řadí, ale svým důsledným a rozhorleným odporem
proti cizokrajnému rytířství a vůbec mezinárodnímu cizomilství kteréhokoliv
druhu se k ní staví do prudké oposice dílo, jež s epikou má společnu jenom
zevní formu osmislahičného verše, ostatně ovládaného bědně a nedbale
spisovatelem, který byl mistr jazykové správnosti. Jest to "Dalimilova kronika",
dokončená nepochybně přede vstupem Lucemburků na český trůn a ovanutá
sychravým ovzduším neblahé vlády Jindřicha Korutanského. Po způsobu
německých "světových" a "císařských" kronik, používaje vydatně, ale nekriticky starších
děl dějepisných, zvláště Kosmy, který mu poskytl spolehlivé vodítko, doplňuje
písemné zprávy ústní tradicí pověstí národních a erbovních, vypráví zde skladatel
osudy českého národa a českého státu od dávnověku do svých dob; události
v I. 1230-1310 reprodukuje dosti spolehlivě, namnoze podle vzpomínek vlast.
ních i starších svých vrstevníků.

Autora, jenž se sám nikde nejmenuje, označil omyl učenců XVII. věku jako
Dalimila z Meziříčí, a toto jméno kronice již zůstalo; teprve badání poslední doby
zjistilo velmi pravděpodobně důmyslným rozborem vnitřním, že skladatelem
byl kanovník a biskup Hynek Žák z Dubé, zemřelý r. 1333, přední prelát český
a syn vůdčího rodu šlechtického, pánů erbu ostrve; k duchovnímu ukazuje vedle
značné učenos,ti rozhled po věcech církevních a liturgických, kdežto o šlechtici
svědčí zájem o panské znaky i pověsti a znalost jejich, zkušenost o turnajích
rytířských a zběhlost v dějích zemských. Šlechtická jest také politika t. zv.
DalilLilovy kroniky, stavějící dílo daleko výše, než kam by je zařadila hodnota
historická a cena slovesného podání: pro svou uvědomělou « důslednou tendenci,
prohlašovanou vždy a všude s citovým zanícením i mravní rozhodností počítáme
t. zv. Dalimila k nejvýznačnějším představitelům českého ducha ve středověku.

Hrdé vědomí státoprávní a cit odpovědnosti vůči společenskému celku pře.
sahujítu cit pouhé feudální loyality - nikoliv císař a král, nýbrž český samo·
statný, proti cizincům pevný stát se svým právem a svým jazykem jest svrchova·
nou hodnotou pro tohoto přísného a rozhodného může - Čecha. Hrdý šlechtic

31