v nádheře barev, drahokamů, šperků, vykládaných symbolicky, hlásí se do
uměleckého okruhu skvělého dvora císařského mecenáše.

Bohatá hudební kultura doby Karlovy, stojící z části i pod francouzským
vlivem, přinesla s sebou rozkvět liturgického zpěvu chrámového, ale při něm se
směla pod gotickými klenbami rozléhati z vůle církve jenom slova písní
latinských; z nich hymny při vzkříšení a zvláště zanícené skladby mariánské dýchají
opravdovým náboženským nadšením, přemáhajícím vítězně přítěž dogmatismu.
Vedle nich se počtem i hodnotou ztrácejí české parafrase, které lid zpíval mimo
chrám a hlavně při průvodech, pokud to nejsou veršované modlitby a
rozjímání; některé z nich, psané v trojdílné strofě písňové, se připínají těsně k
soudobé lyrice světské, vesměs formy odvozené z ciziny. Z chrámu mezi lid a z
liturgické latiny do literatury národní se stěhovaly v Čechách již na počátku
XIV. věku hry pašijové i velkonoční, zachované v podobě značně starožitné, ale
jenom zlomkově; velkonoční "Hry tří Marií" i pašijové "Hry o vzkříšení Páně"
vykazují vydatnou lokalisaci. Se sestupem do laického zástupu v těchto scénických,
avšak nedramatických výjevech ubývá velkých liturgických a sacerdotálních
obrysů, skladné prostoty biblické a patosu vlastního duchovní lyrice; zato
přibývá veselé, ano, nevázané žákovské i lidové burlesky, hrubozrného realismu a
satiricky dravého humoru, čímž proslul zvláště vtipný a frivolní mimus "Mastičkář",
vykazující těsné vztahy k současné a sourodé hře německé, zároveň však i
hudební souvislost s francouzským uměním XIII. a XIV. století, jemuž se na
lucemburském dvoře pražském dostalo pohostinského útulku. Nestaly-li se .tyto
středověké, tak rozvětvené hry v Čechách východiskem dramatického vývoje
uměleckého, došly zato tradičního pokračování v lidu, jehož scénické produkce ještě
v XVIII. stol. navazovaly na motivy této gotické dramatiky.

Nevznikla-li první velká epická skladba staročeská světského obsahu přímo
z nejstarší gotické školy básnické, užila vydatně výtěžků, kterých se v básnické
technice dobrali skladatelé nejstarších legend veršovaných. Jest to překlad
latinské Alexandreidy od francouzského humanisty XII. stol., Gualtera Castellionského,
který zpracoval historii Curtia Rufa vergiliovským slohem, ale v rytířském duchu
křížových výprav a našel i mezi německými básníky dvora přemyslovského
volného překladatele. Český zdělavatel, z jehož skladby máme zachovány velice
rozsáhlé zlomky, počínal si značně svobodně a kromě pronikavých změn
komposičních dodal svému pečlivému dílu ducha ještě důsledněji rytířského a
křesťanského; svým rozhodným přesvědčením šlechtickým a protiselským se nikde
netajil; i můžeme ho hledati v protiněmeckém rytířstvu, které zažilo ještě slávu
a moc Přemyslovců, ale dočkalo se přechodních zmatků i počátku doby
lucemburské. Ale co tento zastánce cti a zboží vložil do své skladby ze svého,
projevuje tím zároveň základní sklon ještě praktícké povahy, toť bohatá moudrost
životní, vyvážená ze zkušeností soukromých i z rozhledu po veřejném životě.
Projevil jí sentencemi, bajkami, gnomickými obraty a zvláště v jadrných
rýmovaných trojverších, která hlavně na začátku díla oživují jeho recitační epos, složené
bohatým a správným jazykem v obratných osmislabičných verších rýmovaných
rázu převahou trochejského.

Takto jest Alexandreis jedinou staročeskou epickou básní vyššího slohu,
ačkoliv není vlastně původní; hluboko pod ní stojí rozvláčné a nevkusné
překlady německých básní rytířských o Tristanovi a Tandariáši, vévodovi Arnoštovi
a Dietrichu von Bern. Dostaly se do Čech značně opožděně, když dávno odbila
hodina kultury a poesie rytířské; tehdy se i v Čechách chápali těchto látek již
zpracovatelé prosaičtí a přelévali je v povídky a romány k zábavě měšťanské
společnosti.

Té se stejně líbilo v rytířských historkách erbovních, občas šťastně
lokaliso
30