na samém prahu XIV. století, našla si v cizině látky i celkovóu koncepci
slovesnou; vytvořila si pevnou formu, ano, i jednotný sloh; dovedla s jímavou
pravdivostí vyjádřiti ohlas dojmu gotické kultury jižní a západní na naivní mysl
českou. Citové náboženské obrození, hlásané hlavně františkánstvím, jež záhy
proniklo do Čech, přineslo také na naší půdu zálibu v legendách a apokryfech;
čeští zpracovatelé zesílili zájem o novelistickou náplň posvátných příběhů, kterou
tam vnesl J acobus de Voragine ve své "legenda aurea"; asketický duch
hagiologický byl nahrazen ovzduším domáckým a rodinným. Epické vypravování velmi
volného toku přerušuje se stále refleksí a didaksí; bez váhání se vkládají bajky
i gnómy; podružná glosa se přejímá s bodrou povídavostí do textu. Básnickou
formou, která se brzy stane typickou pro staročeské výpravné podání bez ohledu
na obsah, jsou rýmující se páry osmislabičných verš u s lehkou tendencí k členění
na trochejské stopy; kdežto technika rýmů se postupně zdokonaluje, vládne
v rytmice značná zvůle. V tomto výrazovém primitivismu první školy duchovních
epiků u nás jest daleko méně umění než na knižních miniaturách a nástěnných
obrazech českých raných malířů gotických doby předkarlovské. Nejstarší legendy
ze života Ježíšova, jeho rodiny a jeho apoštolů skládají snad několik cyklů,
zachovaných jenom zlomkovitě; nejzajímavější z nich, romaneskní legenda o
Jidášovi s komplexem oidipodovským, nese přibližné vročení, vznikl ať po r. 1306:
"jež sě stalo v Čechách nenie, gdež přívuzných králov nenie."

Pozdější legendy, o půl století mladší, vkládají do tradiční a věrně zachované
formy obsah zcela jiný, odpovídající citově, myšlenkově i umělecky
rafinovan~mu křesťanství Karlovy doby, v níž nebylo již místa pro františkánskou prostotu
srdečných primitivů. Za druhého panovníka z lucemburského rodu, císaře
Karla IV., reálního politika a zároveň mysticky zaníceného křesťana, který si
široké vzdělání i umělecké záliby získal ve Francii a v Italii, rozrostl se
náboženský život v Čechách do hloubky i do šíře. Scholastika, zachovávající směr
realistický, kterou pěstovala pražská universita, zřízená po vzoru vysokého učení
pařížského jakožto první ve střední Evropě, dodávala mu myšlenkové výzbroje.
Vyspělá gotika, představovaná architekty, sochaři, malíři a ciseléry, jež nad
střechami pražskými vztyčila celý les chrámových věží, kleneb, pilířů a fiál se
svatovítskou katedrálou jako vyvrcholením a která mezi hvozdy a vrchy na západ od
Prahy vybudovala český hrad sv. Grálu, velebný Karlštejn, propůjčovala této
náboženskosti zevního lesku; v bohatě rozvitém malířství věku Karlova, stojícím
namnoze pod vlivem vlašským přibyl - a to stejnou měrou na malbách
nástěnných jako deskových - nový typ ženského půvabu, vtělený do sladké něhy
Madon. Ale sám učený a hloubavý panovník dával vzdělanstvu příklad, jak
vyplniti skvělý ten rámec pompesního a dekorativního křesťanství intensivní
skutečností víry, ekstase, pokory a kajícnosti a jako silný individualista věku
Petrarcova, ale dantovského posvěcení prožíval vnitřní drama katolického
křesťana, které se z hlubin sebepokoření vzpíná až k ekstatickému blahu z dosaženého
spojení s Bohem. Slohově tíhne veškeré umění Karlovy doby, která se odvažuje
úkolů monumentálních namnoze cyklického rázu, k velkým komposičním
problémům, v nichž forma pohlcuje a překonává látku; vedle toho však dekorativní
živel se často rozrůstá na úkor potřeb tektonických; zevní virtuosita mnohdy
nahrazuje rovnováhu uměleckou.

Toť i znaky druhé české gotické školy básnické, která kromě legendární
epiky pěstovala také duchovní píseň a náboženskou alegorii. Látkový výběr
pozdějších veršovaných legend prozrazuje karlovskou módu. K velkým
starokřesťanským světcům, uctívaným na západě, k svaté Kateřině, k svaté Dorotě,
k sv. Jiřímu, přistupují domácí patroni, Václava Prokop, které Karel IV. s
uvědomělým vlastenectvím propagoval. Nezajímají již prostě tklivé příběhy domácké,

28