vzorech bavorských a saských, ale i vlašských, pocítila potřebu i odvahu
slovesného projevu v téže době, kdy se stavitelé pokoušejí o první díla z kamene
a snad i sochaři o první primitivní reliefy, potud jen abstraktních tvarů,
nedbajících přírody. Tragická událost v Staré Boleslavi r. 929, zavraždění knížete V
áclava, mladého ideálního vojína Kristova, rukou vlastního bratra Boleslava,
událost, která vydatně prospěla ke včlenění českého národa do nábožensko kul·
turní jednoty římskolatinské, zaměstnávala tak intensivně vzdělance, že jim po
několik století přímo nutila pero do ruky. Od konce X. století, kdy také
vynikající cizí stylisty v Bavořích a v Italii zaměstnává svatý život mučednictví a
oslavení českého knížete, pokoušejí se jeho krajané zachytiti· zdobnou latinou osudy
svého velkého rodáka a zároveň dějiny mladého křesťanství českého, a tak se
tu vyvíjí výpravná tradice legendární, v níž hagiologické podání ustupuje
historickému prohloubení a zanícená zbožnost mnišská učenosti středověkého
humanismu. Řada, která se kolem r. 994 počíná nejstarší monograficky zúženou
kronikou českou od mnicha Kristiána z rodu Slavníkova, vede až k rozsáhlému
soustavnému kronikářskému dílu kapitulního děkana pražského Kosmase,
psanému v letech 1119-1126 a dovedenému jeho četnými pokračovateli, hlavně z
kněžsko-světského i klášterního, do sklonku stol. XIII. Ke Kosmovi vzhlížejí Čechové
s podobnou úctou jako Rusové k Nestorovu Letopísu nebo Poláci ke kronikáři
Kadlubkovi: učený muž, vychovaný na školách západu i v římských klasicích,
byl zasvěcen jako diplomat do politiky své doby; schopnost historické kriti;,y,
zastíraná však občas sklony straníkovými, doplňovala se u něho láskou k národu
a jeho minulosti; ale nejsilnější v něm byl epik řečnické výmluvnosti a
květnatého podání, který hlavně v pověstech dávnověkých rád popouštěl uzdu své
fantasii a svému stylistickému umění.

I nejvzácnější památka české kultury románské poutá se k velké osobnosti
Václavově, která záhy povýšena na národního světce a patrona zemského. Jest
to národním jazykem psaný hymnus XII. věku "Svatý Václave, vévodo české
země!", zřejmě mladší než píseň "Hospodine pomiluj ny", ale rovněž vykazující
stopy znamenité starobylosti, ačkoliv její skladatel dovedl již rozvíti podřadné
souvětí, malovati epitetem a účinně vystavěti lyrický útvar trojdílný. Její
typičnost obsahu vyjádřená stručností co nejúspornější, úplná shoda recitativní
melodie, vážná prostota působí podnes, když se píseň, mnohonásobně rozmnožená
průběhem století a přece uchovávající jímavé stopy vážné a nebezpečné doby
svého vzniku, zpívá pod gotickými klenbami nebo barokními kupolemi, stejně
úchvatným dojmem, jako když zněla v prostičkých románských kostelících nebo
před bitvou, pěna českými bojovníky.

K ní se druží, nedosahujíc její ceny, několik starobylých duchovních písní
a vcršovaných modliteb, důležitých jazykově i stále stupňující se schopností
abstraktního myšlení a rétorického výrazu. Jenom filolog se zajímá o české
jazykové drobty žaltářů a slovníkll, listin a nekrologů, kalendářů a rostlinářů; jsou
to vedle vlastních jmen hlavně jenom glosy, podporující srozumitelnost textů
a pamět čtenářll. Tyto nad pomyšlení skrovničké památky slovesné kultury za
románské doby v Čechách, skrovnější ještě než pozůstatky umění
architektonického, plastického a miniaturního, s nimi současné, překvapovaly by nás svou
chudobou, kdybychom si neuvědomovali, že vzaly za své ne pouze historickou
náhodou, ale namnoze odmítavým stanoviskem pozdějších vyspělejších dob, které
odhazovaly a ničily primitivní výtvory předchozího vývoje, působící na nás
kouzlem prostoty, dětskou gracií národa, který se neobratně a opravdově
pokouší o první krůčky na půdě kultury.

Gotické období české literatury, doha to jejího prvního rozkvětu,
počíná se po vymření Přemyslovců na úsvitě XIV. věku a počítává se

24