STŘEDOVĚK První skutečné datum v české literatuře, od něhož muzeme sledovati také souvislý vývoj slovesný, jest zároveň důležitým chronologickým mezníkem v politických dějinách českého národa a státu: jest to rok 1306, kdy dýkou neznámého vraha hyne v Olomouci ve Václavu III. poslední mužský potomek domácího panovnického rodu Přemyslovců, který seděl od pradávna na trůně nejprve knížecím a později královském. Ale toto datum leží již hluboko uprostřed politického, hospodářského i kulturního rozvoje národního. Ještě před ním byla dovršena stabilisace poměru mezi šlechtou a sedlákem v duchu feudalismu i odstraněno dávné otroctví; byl upevněn stav městský, podmíněný namnoze německou kolonisací měst horlivě zakládaných; bylo zajištěno peněžní hospodářství v zemi bohaté stříbrnými doly nedávno odkrytými a horlivě využitkovávanými a s ním zaručen značný blahobyt i znamenitá úroveň kulturní; české panstvo z velké části poněmčené a české duchovenstvo, světské a klášterní, účastnily se duchovního života západní Evropy; gotické umění stavitelské, sochařské i malířské zatlačilo vítězně sloh románský. Toto všecko se bylo událo za vlády Přemyslovců, z níž tři poslední století jsou pro politického, sociálního, ano, i uměleckého dějepisce plně historická, kdežto pro literaturu českou jest to doba v pravém smyslu předhistorická. Ojedinělé a nahodilé nálezy, na něž jsme zde odkázáni, poskytují nám pouhé zlomky, z nichž jenom některé jsou literární, kdežto většina má cenu leda jazykovou; vše, co se nám dochovalo, jest anonymní, také vnitřními kriterinás nepoučujíc o osobnosti původcově; svízelnou analysou památek latinských se dobíráme přibližného poznání ducha českého, který jest v nich namnoze ukryt v normalisujícím rouše církevní liturgie neb církevního humanismu. Jako dějepisec občas musí práci popustiti archeologovi, tak zde literární historik ustupuje většinou filologovi, aby se svou trpělivostí obstaral nesnadnou úlohu slovesného starožitnictví. Avšak i při předhistorickém badání stává se nejednou, že nálezy početně velice skrovné a žalostně zlomkovité lze rozvrhnouti do několika vrstev následných a přesně rozlišiti jejich karakteristické znaky - nejinak jest tomu i v této slovesné prehistorii české, která nám dovoluje stopovati písemné projevy na půdě české nazpět až ke konci věku IX. do doby, v níž se i dějepisec politický krok za krokem ocitá v nesnázích. V předgotické době vystřídal se v Čechách dvojí spisovný jazyk, jenž byl zároveň řečí bohoslužebnou a silně působil i na rozvoj jazyka národního, plnozvukého hláskově, velmi rozvitého ve flexi, ale ovšem chudého v syntaxi a zvláště ve slovníku, pokud měl vyjadřovati vztahy duševní a poměry kulturní. V obou spisovných a liturgických jazycích vznikla na půdě české malá literatura, duchem odkazující sice k cizině, ale ve výrazu sem tam jevící stopy bohemisace a tak dříve, než v Čechách přemyslovských a na Moravě mojmírovské smíme mluviti o skutečné literatuře české, nacházíme tu stopy písemnictví církevně slovanského a románsky latinského. Slavná episoda apoštolského působení učených Soluňanů Cyrila a Metodě,ie v poslední třetině IX. století ve Velkomoravské říši za vlády Rastislavovy a Svatoplukovy značí v církevních dějinách Slovanstva první heroickou kapitolu; dal ať Slovanům liturgický a spisovný jazyk, za nějž věrozvěstové zvolili dialekt macedonsko-bulharský, dala jim v hlaholici a později i v cyrilici původní písmo, obratně upravené z abecedy řecké; dala jim náboženskou literaturu, která ovšem byla jenom otrockou odnoží odumírajícího písemnictví řecko-byzantského s jeho asketickými a hagiologickými ideály; to vše pak postavila do služeb křesťanské 22