osudu sociálně cítící básníci ze vzdělanstva, Machar, Bezruč neb Wolker. Silný nános tendence, stálá náklonnost zaměňovati mravoličnou reportáž za realistický obraz života, mladická neostýchavost v líčení poměrů pohlavních jsou vedle mluvy nezdobné a drsné, ale názorné a často zemité hlavními znaky tohoto českého dělnického písemnictví, které se skoro výhradně omezuje na obžalobnou lyriku a na společenský román. Ale doposud zanikají jeho nositelé uprostřed spisovatelů měšťanské inteligence, jejíž podoba se v poslední generaci podstatně proměnila. Jest to vrstva zdravá, svěží, podnikavá, lpí na životě a skutečnosti a odmítá nedůvěřivě všecku metafysiku a mystiku; projevuje sklony kritické, ale nerada se pouští do oblasti spekulativní; v demokratismu, který jest upřímným výrazem lidového původu, a s liberalismem, zbarvovaným více a více sociálně, dbá málo o království boží na zemi, které hledali předkové, a všecku svou starost vynakládá na dobudování a upevnění mladé republiky, jež nejen se svými početnými menšinami, ale i se svým československým dualismem působí i nadaným státníkům vůdčím více nesnází, než se mohl nadíti optimismus očekávání a naděje, předhoněné ovšem maximalistickou skutečností rozlohy i nezávislosti státu. Ve shodě s těmito životními podmínkami jest soudobé písemnictví české prodšeno duchem vitalistickým, naplněno důvěrou ke skutečnosti, blíží se spíše naturalismu než romantice toto vše jest však určováno slovesnými formami, běžnými na západě, s bezstarostnou lhostejností k tradici, která přes to občas vyrazí silným proudem z duchového podzemí národa, uvolňujíc jeho síly nejušlechtilejší a nejosobitější. Čechové sami, znajíce dobře nesnáze a překážky, které se v dějinách opětovně postavily do cesty jejich duchovnímu vývoji, nutíce je, aby vždycky znovu počínali kulturní dílo od začátku, neodvažují se sami měřiti své písemnictví s literaturami velkých a šťastných národů, jejichž tradice ve vzdělanosti i vc slovesnosti jest jednotná a nerušená. Ale pozorujíce, kterak politikové, historikové a filologové zařaďují národ český do slovanské pospolitosti, dávají si sami otázku, zda české písemnictví obsahuje ony hodnoty, pro něž literatura ruská a polská, mezi Slovany nejvýznamnější, požívají pozornosti světové: jednak schopnost vtěliti základní problémy mravního svědomí do postav a dějů strhujících svou pravdivostí, jako to činí realistický román ruský, a je'dnak odvahu povýšiti citovou tragiku národa do sféry nábožensko-kosmické, což bylo výsadou velkých romantiků polských. Odpověď, kterou na tyto otázky dává literární dějepis, zní značně zdrženlivě. V první příčině opožděný vývoj českého románu nedopustil, aby byla vytvořena velkorysá díla obecnější platnosti, a nadto i v oboru morálním projevuje národní duch český nechut ke spekulaci a rád ulpívá v praktickém realismu ua případech konkretních, jichž nedovede nebo nechce typisovati. V okruhu druhém nechybělo opravdu podmínek, aby čeští spisovatelé vytěžili vzácné hodnoty z kombinace náboženskosti a národnosti, vždyť dějiny jejich jak náboženské tak politické procházely peripetiemi tragickými a nikdy nechybělo mužů, kteří by byli v přímém styku s Bohem a do modliteb k němu zahrnovali i spasení a oslavení svého kmene a své země. Zůstali však přece jenom výjimkami uprostřed národa velmi positivního a praktického, ať to byl v XV. století urputný kritik nakaženého křesťanství, horlící po prorocku, Petr Chelčický, nebo v XVII. věku evangelický encyklopedista Jan Amos Komenský, jenž prósou napolo lyrickou napolo rétorickou a vždy nasycenou duchem bible vyjádřil vztah jednotlivce i kolektiva k Bohu, neb před našimi zraky mystický básník visionářského pohledu do vesmíru, Otokar Březina. Hledati, vykládati a oceňovati takové, i od nich odlišné a přece jim rovnocenné, velké zjevy českého písemnictví; ukazovati, že se v nich naplňuje skrytá 20