nou demokratisací společnosti, ohlašující revoluci husitskou, vnikají do
literatury, plníce ji duchem svobodnějším, nižší klerikové a měšťané, kteří jí pak od
XV. století vtiskují svůj ráz, značně odlišný od staré uzavřenosti feudální: oni
provedou jak zlidovění teologie, tak měšťanskou popularisaci humanismu, který
byl dotud hnutím aristokracie, vzdělané v cizině a řídící se heslem: odi pro·
fanum vulgus. Jako v Evropě ostatní, nevynikalo ani v Čechách měšťanstvo
XV.-XVII. věku duchem básnickým a místo fantasie a kultury formální
vnášelo do literatury moralistní kritiku života neb nanejvýše přízemní realismus
a všední humor; tato jeho povaha byla zároveň s výhradní náboženskou orientací
české vzdělanosti až do stol. XVII. příčinou, proč v Čechách vlastní básnické
tvoření skoro úplně zakrsalo a krásná literatura se nemohla vyvinouti. Poměry
se ještě zhoršily za obecného úpadku po Bílé hoře, když tenounkou
produktivní vrstvu literární tvořilo jenom učenecké kněžstvo, které přes svůj lidový
původ mívalo vlivem barokního humanismu k lidu dosti daleko a obávalo se
projevovati skutečný zájem slovesně tvůrčí.

Neposledním tragickým důsledkem bělohorské porážky - vedle jazykového
úpadku, ztráty literární tradice, odchodu vůdčích osobností do ciziny, politické
a duševní spoutanosti, poklesu národního vědomí - bylo pro literaturu českou,
že nadobro pozbyla vzdělaných společenských vrstev, které hy ji produkovaly,
nesly a přijímaly; jenom v anonymní třídě lidové nevymřela tvořivost a
shromažďovala síly pro lepší doby budoucí. Šlechta byla ztracena nadobro,
měšťanstvo se postupně odnárodňovalo, jenom fluktuační a prohudilý stav
kněžskoučenecký, i když se vyjadřoval v barokní latině neh v osvícenské němčině,
uchoval tenounký plamének tradiční, při čemž mu napomáhalo, že sám
pocházel většinou z lidu, kde se po česku myslilo, cítilo a mluvilo.

Právě z těchto vrstev vychází pak na rozhraní XVIII. a XIX. století národní
obrození, a ony to byly, jejichž výtvorem i výrazem jest od té doby česká litera·
tura. Nositelem i konsumentem jejím jest městská inteligence, která přišla na
studie z pracovních tříd venkova, osvojila ,si mravy a požadavky měšťanstva a při
stálé snaze o společenský vzestup si zachovala názory i sklony demokratické,
zesílené liberalismem XIX. věku - skutečně společenské tradice, jichž se těmto
evropsky vzdělaným a v životních vztazích prostým příchozím zdola
nedostávalo, nahrazovali usilovně umělými vzpomínkami historickými. V této mladistvé
společnosti, kde nebylo ani šlechty ani bohaté buržoasie peněžní a továrnické,
se nemohly vyvinouti ony literární formy, jež předpokládají dlouhou tradici,
pevné životní konvence, slovný výraz vybroušený v konversaci; proto český
román a české drama - vyjímajíc ovšem genre historický a lidopisný - pozdí
se tolik za českou lyrikou a dospívají rozvoje teprve v posledních generacích,
kdy i zámožné měšťanstvo plně cítí a myslí se svým národem.

Zato se honosí české písemnictví rysem příznačným ~ladé společnosti
demokratické, v níž žena, nesmějíc spoléhati na výhody společenského
postavení tělesně i duševně pěštěné, duchaplné a uctívané dámy, vítězí svou pra·
covní energií, samostatnou výkonností a tvořivým důmyslem - od doh Boženy
Němcové vtiskují spisovatelky nepřetržitě ráz české literatuře, hlavně v umění
románovém, a to v míře, která přesahuje i ženinu účast v písemnictví polském,
jež má svou Orzeszkowou, Konopnickou, Zapolskou. Spisovatelky ty
zdůrazňují ve svém tvoření ,spíše to, čím se novodohá žena touží svému mužskému
druhu vyrovnati, než znaky specificky ženské: neohroženost ostrého pozorování,
živý zájem o morální otázky, neutuchající chutspolečensky reformní, někdy
i zvláštní smysl konstruktivní a proto daleko více vynikají v románě než v lyrice,
této nejvěrnější zpovědnici citového člověka - v písemnictví, kde se dostalo
nejen vážných žaček, ale i nehezpečných konkurentek George Sandové a George

18