polské a přijali současně za vedení Máchova básnické podněty od starší romantiky
polské, jako se před tím s prospěchem učili od rokokového pseudoklasicismu
polského a jako za doby Jungmannovy přejímali učelivě polské idealisující pojetí
slovanského pravěku, avšak tři největší romantikové polští zůstali právě
v Čechách bez trvalejšího ozvuku. Jsouť Čechové a Poláci, přes své úzké zpříznění
jazykové a přes těsné sousedství, z něhož stejně přirozeně plynou projevy něžné
shody i žárlivé pokusy o úchvaty územní, národové povah a kultur velice různých.
Nelze to vyložiti ani odlišným složením společnosti české a polské, ani okolností,
že katolictví, v Polsku tradičně a bez porušení uchovávané a všecky vrstvy
pronikající, bylo v Čechách rozloženo reformačním racionalismem. Ohnivá vášnivost
polského srdce a závratná mystika polského ducha zůstávají Čechům nadobro
cizími, ano, i dráždí jejich kritickou nedůvěru a střízlivou skepsi: horký proud
paroxysmu, vanoucí od Wawelu a Babie góry, zarazí se zpravidla o pásmo
Beskyd moravskoslezských, a snad jediný český mystik Otokar Březina, žák
Slowackého, jest tu výjimkou, která jistě potvrzuje pravidlo. Naopak se často česká
literatura setkává s polskou tam, kde běží o to, upevniti národní kulturu a sílu
rozumovým proniknutím ke kořenům vlastní podstaty a vylíčiti tyto základy s
realistickou důkladností; názorně o tom přesvědčují dvojice jako Orzeszková-Světlá,
Sienkiewicz-Jirásek, Reymont-Nováková. Sotva však básnický ducb polský sleduje
tyto kořeny do podvědomých hloubek mystických, odvracejí se od něho Čechové
v odmítavém nepochopení, takže před hrdinským visionářstvím Wyspiaúského
dávají Čechové nepokrytě přednost anarchickým mlhovinám Przybyszewského.

Zcela podobně jest tomu i s jižními Slovany, kteří v politice války i míru mohli

vždycky spoléhati na
upřímné sympatie
české; také jejich věda a
školství učily se od
Čechů vydatně, což zvláště
platí o Slovincích a
Bulharech. Pokud jde
o literaturu, byli
Kopitar a Karadžié
učiteli druhé generace
buditelské v Čechách v
otázce lidového
básnictví a také široký
pojem hrdiny nenechal

pozdně romantické
české slavjanofily rázu
Holečkova lhostejnými.
Jakmile se však
pokusíme zjistiti hlubší vliv

prostonárodní epiky
jihoslovanské na české
básnictví, docházíme,
až na ojedinělé
případy, které nelze nazvati

typickými, výsledků
záporných, a také
mezi českým i
jihoslovanským realismem není
takřka styčných bodii.

Staroměstské náměstí s radnicí a Týnem.

14