padli trvale ke světu západnímu, sjednocenému starými tradicemi římskými
i církevní vzdělaností latinskou. Ojedinělé náboženské a politické pokusy vejíti
ve styk s ruským pravoslavím v starší době nadobro ztroskotaly; vliv ruštiny na
český jazyk spisovný v období Jungmannově byl sice pronikavý, ale jenom
přechodní; romantické slavjanofilství - význačno, že bez svého náboženského
základu! - a později konservativní směr ruských "národníků" oplodnily dočasně
nazírání některých spisovatelů; na českou literaturu působil ruský realismus
zřejmě, nikoliv však silněji než na ostatní evropské písemnictví. Nadšení pro
Rusko, jež mělo v politice nemalý význam demonstrativní, nepřineslo v kultuře
a zvláště v literatuře patrnějšího ovoce.

Stejně tomu bylo s myšlenkou slovanskou, o níž, s pohledem na Kollárovu
vzájemnost a beze zřetele k slavjanofilství na Rusi, bylo s vtipnou nadsázkou
řečeno, že jest ma de in Bohemia. Od Palackého po Masaryka a Kramáře, ano až
po Benešovu koncepci Malé dohody, která originálně, ne však bez důvodu při.
poutává etnicky tak složité Rumunsko k slovanské oblasti zájmové, prokazovala
značnou nosnost politickou, posilujíc zároveň velmi vydatně národní sebevědomí;
od Jungmanna a Kollára po Sv. Čecha a Holečka ozývala
sevpoesiijakohrdýprogram a hlasný požadavek, avšak do samého tvořivého organismu literatury nezasáhla.

Čechové se i v literatuře sice dovedli nadchnouti pro listopadové povstání

Karlův Týn před opravou.

13