samolibým přeceňovamm všeho domácího, tvrdošijným uctíváním vžitých před.
sudků na jedné a mezi nedočkavě z.vědavým zájmem o poslední směry v cizině
i překotnou ochotou vzdáti se jim s otrockou nápodobou na straně druhé; onde
výstřelky upřílišeného nacionalismu, který se zvrhává až v chauvinismus, tuto
omyly kosmopolitismu, zkresleného v plané cizomilství, které před
zvláštnůstkami a nápadnostmi kultury a často jen polokultury cizí zapomíná na starou
vzdělanost domácí a její vývojové možnosti.

Když bylo před sto lety, za obrození všech národů slovanských, poznáno, že
vlivem událostí náboženských a politických se Čechové kulturně opozdili za
světem západním a že jejich vzdělanost nebyla dostatečně oplodněna některými
velkými proudy novodobými, zvláště renesancí a barokem, osvícenstvím a
klasicismem, zmocnila se českých vzdělanců přímo nervosa, aby dosti rychle
"dohonili Evropu", jak zní heslo spíše výstižné než vkusné. Toto úsilí povzbuzuje
činnost překladatelskou, ukládá kritice vedle výkonu soudčího a hodnotícího
také poslání tlumočnické a propagační, ale vodí i básníky při výběru látkovém
cizími zeměmi a národy, vzdálenými dobami a kulturami. Setkáváme se s ním
stejně na prahu romantiky v Jungmannově snaze o "klasičnost v literatuře", jako
za soumraku romantismu v Nerudově a Hálkově horlení pro básnictví kosmo·
politické, nadnárodní, všelidské; o generaci později se stupňovalo v básnických
i kritických výpravách Vrchlického a jeho druhů z Lumíra za světovou poesií,
řízenou jenom zřeteli uměleckými, a pak rozhraní XIX. a XX. věku soustavnou
esteticky výchovnou praci kritika Šaldy ve prospěch evropské orientace české
literatury - na jak úrodnou půdu padlo právě v Čechách německé romantické
učení o "progresivní universální poesii" a jak se tu, dík zvláštní kulturní situaci,
rozbujelo!

Tyto centrifugální tendence nebyly v české literatuře přijímány bez námitek
a bez bojů, nýbrž střetly se zpravidla se sebezáchovnou, konservativní a brzdící
tendencí centripetální, která zdůvodňovala potřebu pokračovati v tradici, vážiti
ideje a náměty z plnosti národního života, užívati forem odvozených z jazykové
i slohové tvořivosti vlastního kmene - jsou to, jak patrno, důsledky
nacionalismu, domyšlené kulturně a umělecky a zbavené ohledů utilitářských i politického
ostří. Zápas těchto obou směrů naplňuje české písemnictví dramatickým vzru·
chem, ježto zvláště jeho protagonisté své úlohy v něm rychle a neočekávaně
střídají. Někteří, jako Neruda neb Sládek, se mění z teoretiků mezinárodnosti
v horlivé hlasatele a výrazné představitele umění národního; nejeden předák
národní školy, na př. Sv. Čech, vykazuje rozhodující vlivy západních literatur;
právě důsledný básnický kosmopolita Zeyer nachází pro tragiku češství výraz
nad jiné úchvatný.

Domova svět, Čechy a Evropa, sebezáchovná věrnost kořenů k domácí půdě
a píseň touhy po nejvyšších statcích lidstva, šumící v koruně, jsou, byly a jistě
zůstanou hlavními kontrapunktickými tématy v české literatuře. Nemůže ani
jinak býti u národa, jejž dějinný osud posunul na samou křižovatku kultur
v střední Evropě a v jehož žilách se mísí krev několika ras, jež se na tomto
důležitém a nebezpečném uzlu civilisačních drah stýkaly a potýkaly, snoubily
a rozcházely, nenáviděly a vnitřně doplňovaly, aby uskutečňovaly proti své vůli
úradek Prozřetelnosti, nemilující ani v osudu jednotlivců ani v osudu národt"l
řešení příliš jednoduchých.

Na samém úsvitě národních dějin českých, kdy se současně na dvou místech
dějí pokusy vybudovati z kmenové beztvárné hmoty skutečný stát a když s učením
křesťanským vnikají první počátky literní vzdělanosti, oddělilo válečné vítězství
a vznik říše Maďarů Čechy od jižního a namnoze i východního Slovanstva a
zároveň navždy od kultury řeckobyzantské, jíž dočasně podléhali; od té doby při.

12