pokladu evropského se vybírají jenom ty myšlenky, kterou mohou působiti
blahodárně na rozvoj národního tělesa a stupňovati jeho vitalitu; z námětů a látek se
dává přednost těm, jež mohou posíliti národní energii, upevniti víru v sebe
sama, rozvíti v entusiasmus lásku k půdě, ke kmenové původnosti, k národnímu
jazyku a k velké minulosti; básnická forma se občas přizpůsobuje oněm
slohovým útvarům, které právem či omylem platí za výraz národní svébytnosti,
zvláště útvarům lidové poesie. Ovšem slovesná díla, nesená těmito tendencemi
nebo znepokojená těmito problémy, jeví se s evropského stanoviska produkty
jenom lokálními, pro něž se za hranicemi jejich vlasti sotva může najíti ozvěna:
lyrika - nikoliv náwdnostní filosofie - českého panslavisty Jana Kollára,
ohlasy písní českých od Čelakovského po Sládka, řečnická problematika
básnických povídek a politické lyriky Sv. Čecha, barvitá epičnost vlasteneckých kronik
Aloise Jiráska, mohutný vzdor rhapsodického Petra Bezruče, prohlubující
patriotismus sociálně, domáhaly se marně přes veškeré úsilí zdatných překladatelů
porozumění mimo Čechy.

Ve službách myšlenky národnostní stál po dlouhou dobu český historismus,
jejž možno bez nadsázky označiti jako jednu z nejmocnějších sil vzdělanosti
národní. Sklon k dějezpytu a dějepisu projevovali Čechové odedávna a jistě
nenáleží náhodou tak čelné místo v nejstarším písemnictví na půdě české kronice
Kosmově i Dalimilově, oné v latinském, této v českém jazyce. I v následujících
stoletích dosahuje na české půdě historická literatura dokonalosti, s níž se může
měřiti leda prósa právnická, a obě protichůdné osobnosti XVI. věku, Bartoš
Písař a Václav Hájek z Libočan, pragmatický ~ycholog dějů vedle spontánního

Julius Mařák: Řip. (Z královské lóže Národního divadla v Praze.)

9