DĚJINY ČESKÉ LITERATURY DUCH ČESKÉ LITERATURY Literatura česká - nejstarší ze svých slovanských sester kromě církevního písemnictví staroslověnského - nedošla přes své úctyhodné stáří šesti století a přes svůj znamenitý kvantitativní rozsah v Evropě oné pozornosti, na niž mohla činiti nárok; zůstává v této věci daleko i za písemnictvím polským. Některé z jejích velkých osobností zasáhly ovšem již v dávných dobách do duševního života západní Evropy a oplodnily jej nejedním podnětem: němečtí reformátoři uznávali, že to byla Husova pochodeň, která rozžehla před nimi a pro ně plamen náboženského individualismu protitradičního; blahodárné stopy Komenského nacházejí se nejen v obrodném pedagogickém úsilí, ale i v encyklopedických snahách, humanitních tužbách a irenických nadějích osvícenského XVIII. věku; od ušlechtilých, avšak předčasných pokusů v polovici minulého století přestavěti střední Evropu v duchu národní federace a spravedlnosti nelze si odmysliti jméno českého dějepisce a politika Fr. Palackého; mluví-li se v přítomnosti o nové mystice, která náboženskou představu Boha prohlubuje koncepcí vědeckou a křesťanskou lásku nahrazuje sociálním vědomím jednoty všeho tvorstva, jmenují i na západě a na severn Evropy skuteční znalci také Otokara Březinu, který této entusiastické víře dal zvláště mohutný a osobitý výraz básnický. Ale tyto individuality, ač náležejí k pilířům české literatury, působí na svět spíše silou myšlenky než sugescí uměleckého díla a skutečně i v rámci domácího písemnictví mají - až na Březinu, v němž myslitel zůstává s básníkem v rovnovázc - význam především ideový, který jest u nich zvyšován ještě závažností osoh· ního osudu; ani Husa ani Komenského ani Palackého nemůžeme zařaditi mezi velké spisovatele typu Dantova, Miltonova neb Goethova - jejich sláva není slávou českého slovesného tvoření, nýbrž slávou českého, ideového úsilí. Případ Otokara Březiny, nejmladšího a nejpřítomnějšího z těchto zjevů, jest zvláštní a při tom přeoe velmi typický. Na samém sklonku XIX. věku dovršil se v něm a skrze něho skorem stoletý vývoj onoho uměleckého druhu, v němž, kromě hudby, Čechové osvědčili nejbohatší nadání, nejjemnější formální smysl, nejčistší osobitost, totiž lyriky, která se již v přímém Březinově předchůdci a protinožci, Jaroslavu Vrchlickém, právem, ale jen s prostředním úspěchem domáhala světové pozornosti, kdežto v románě a v dramatě nedorostlo české písemnictví doposud měřítka evropského. Avšak hěda! Právě lyrika to jest, která nejtíže a zároveň nejméně dokonale proniká z domova do ciziny, ztrácejíc při tomto přechodu v rukách tlumočníků nejvíce ze svého barevného pelu na motýlích křídlech a připravena v reprodukci vždy nedokonalé o hlavní své kouzlo melodické. Proto se nemohlo za hranicemi dostati ani Vrchlickému ani Březinovi ohlasu, jímž se smějí honositi čeští hudebníci Smetana, Dvořák nebo Janáček; proto z české pleiady lyrické zůstávají pro cizinu matnými světly básníci jako Mácha, Neruda, Sládek, Sova, kteří v české poesii září jako hvězdy prvního řádu; proto právě díla, jimiž se nejplněji, a to formou čistě uměleckou vyjádřil český duch ve vztahu k Bohu a světu, věčnosti a domovu, lásce a smrti, se přímo hrání exportu a transplantaci... což by také Shelley a Leopardi, Morike a Verlaine byli svou pravou podstatou přístupni světu, kdyby nehyli básnili v jazycích světových? Od samých začátků jejího vývoje oslabuje dvojí omezení význam a důsažnost české literatury a brání jejímu pronikání na světové forum; historik ví ovšem, že právě tyto překážky plynou ze samých životních podmínek národního celku. Ve starších dobách jest to obmezení náboženské, v nedávné minulosti zúžující 7