domácí a světoobčanská humanita šířila srdce, cítící
v činorodé účasti i s posledním příslušníkem národa.
D&věrné zakotvení v primitivních a starosvětských
poměrech dodávalo každému výkladu srdečného tepla, aniž
překáželo, aby Neruda připravoval v evropském duchu
spravedlivější životní formy, shodné s potřebami větvící
se české společnosti. A z každé rozpravy, z každé glosy
promlouvá ,.zcela sv&j muž«.

Co vybrati z těchto zásob pHmo nevylerpatelných?

Snad poučí o podstatě Nerudovy sociálně uvědomělé
lidumilnosti tři feuil1etonistická témata, z nichž první
souvisí těsně se vzpomínkovým světem básníkova dětství,
druhé osvědčuje jeho pronikavé porozumění
společenskohospodářským otázkám naší doby, poslední pak jest
jímavým komentářem k několika povídkovým obrázk&m
láskyplného letopisce malostranského.

Bez omrzení a se stále novou vynalézavostí se vracíval
pražský kronikář k námětům vánocním; stará katolická
tradice žila v něm i tuto silněji, než si sám uvědomoval.
Zvykoslovná malba, kterou žák Erben&v a příznivec
národopisných studií v štědrovečerních feuilletone:::h rád
hromadíval, splývala tu s dětskými vzpomínkami,
stavěnými dvojnásob proti poměrům v přítomnosti: jednak
uváděl Neruda v protiklad starobylé prostonárodní
obyčeje, zachovávané za jeho dětství i jeho rodiči v
konservativním závětří malostranském, a novodobý,
západoevropský ceremonie! v.tnoční, pronikající do Prahy
panské, měšťanské i lidové, jednak si, kontrastem k nádheře
a honosnosti dárků a pHprav na ulicích i v domácnostech,
křísil pamět na chudičké Štědré večery synka hokynářova
a posluhovaččina na Malé straně. A tu se hned octlo jeho
srdce u vánoc lidí a dětí nejchudších.

R. 1863 se v »Hlase« rozepsalo vánocích do široka
(dnes v XXIV. sv. Topičova vydání sebraných spisů,
str. 63-65, Studie vHné i humoristické 1.); jeho
huma
48