resignací a fatalismem, byl skryt již v hochu: »Však
kolem pýcha, pýcha, - ach ta krutě hněte! - já začal
jsem do panských synků prát -!« A tato probuzená
hrdost roste s jinochem a s mužem, stávajíc se mocí
mravní: »A k bídě zas mně osud sílu dal, - že vykročil jsem
v život volným krokem- a síla 'rostla každým dnem a
rokem - až z chlapce zcela svůj se muž pak stal, Ř
muž skromný v otázce, však hrdý při odvetě, - jejž nikdo
nesmí v nízkou službu brát; - já ledačím jsem byl v tom
božím světě - a čím jsem byl, tím jsem byl rád.«

Pak, až do konce života, mluví z Nerudy tento »zcela
svůj muž«, kdykoliv se ujímá slova o zjevech i otázkách
společenského řádu a společenské spravedlnosti. Nikdy
nezapírá svého proletářského původu, nad který se
povznesl vzestupem duševního a mravního aristokrata; pro
příslušníky své rodné třídy žádá spíše právo než
slitování; pro bídu si zachovává bystré oko a pozorné sirdce,
zároveň však i jasný smysl společenského oprávce;
neulpívaje na povrchu, odhaduje sociální utrpení a křivdu a
zároveň potřebu nápravy i tam, kde průměl1TIÝ
pozorovatel nic nepostřehuje; zpravidla však v něm básník
útlého citu doplňuje sociálního kritika a pohotového
lidumila, jehož laskavý úsměv jest podoben kytici, podané na
křižovatce vel!.;:ého města za sychravého dne
listopadového.

Jest stejně zajímavo jako poučno, probírati se ve
svazcích Nerudových feuilletonů, které zahrnují žeň plných
třiceti let, nesčíslnými doklady sociálního a lidumilného
smyslu neúnavr!ého pisatele. Vyčerpati jich prostě nelze.
Místní kronika pražská, vztahující se ke všem čtvrtím,
společenským skupinám, hospodářským i kulturním
zájmům milovaného rodiště, poskytovala stále nové
podněty nejinak než roční běh se svými svátky, slavnostmi,
pamětnými dny a vzpomínkovými příležitostmi.
Rozhled po pokrocích v cizině zbystřoval oko pro poměry

47