Ame Novák:

JAN NERUDA - LIDUMIL.

Společenský svůj postoj, daný osobními prožitky,
vyjádřil Jan Neruda, básník sociálních balad a spolehliv}'
no{inářský zpravodaj o proletářské bídě pražské, dvěma
významnými literárními projevy, které přímo kypí
bolestll}'mi zkušenostmi jeho mladosti: svéživotopisnou
arabeskou »Byl darebákem!« a lyrickou zpovědí »Vším jsem
byl rád!« v d~'uhém vydání »Knih verš-,]". Podle vzniku
leŽÍ mezi nimi alespoň deset let, ale psychologický rozdíl
mezi obojím vyznáním mladého spisovatele se zdá jdtě
hlubším a ukazuje k dlouhé dráze, kterou urazil muž
rychle zrající.

Proled-řský synek František Horáček, jehož dětské
osudy se v celku kryjí s chlapeckými zážitky
Nerudovými, aby pak pokračovaly v romanticky ironickém
příběhu sebemučivé lásky a sebeničivé obětavosti, pojat jest
ještě sentimentálně i se sv}'m osudným rozporem
zavrženého chuďasa a vládnoucí měšťanské třídy; nevzpíná
se a neprotestuje proti danému rozvrstvení společnosti.
Jiným t6nem mluví po letech básník o svých vztazích
sociálních, když se otevřeně a zárovci'1 hrdě ujímá slova
v prvé osobě, nešctře ani sebe, ani jiných. Hned ve vstupu
prohlašuje, že nechce láti svému osudu, který ubližuje mu,
jej zároveň vychovával a sotva ho pohladil, hned jej šlehl
bičem, ale také nemíní prominouti pranic těm, kdo ho
pokořovali. Vzpcmínka na »horičkovská« l~ta dítěte
proletářského zní podobně jako v starší arabesce: »Mne
osud do kolébky tvrdé dal, - pak na kazajku záplatu mi
přišil, - pláč trpk}, novÝm jenom pláčem tišil - a jenom
zkrátka mne vždy zpořádal.« Avšak statečnÝ muž, pro
nějž láska k osudu nebyla nikdy souznačná s trpkostí,

46