RUBŠOVY ,DgKLAMOVANKY'.

221

též překládal; 3 v deklamovánce travestoval Rubeš látky
mythologické bez nízkosti Blumauerovy a bez
zchytralosti Offenbachovy (,P a n d o ř i n a s k ř í n k a'), i české
národní pověsti (,H o r y mírů v s k o k') nikoliv bez
literárně satirického ostnu. Nejraději a s největší vervou
básnil Rubeš tónem deklamovánky svoje žertovná
enkomia (,Pivo', ,Dýmka', ,Šňupka', ,Veselá píseň
zarmouceného'), čtverácké obrazy a žaloby
obrácené na ruby (,O b ran a krá s n é hop ohla ví',
,Dodatek k obraně krásného pohlaví', ,Chvála
malých', ,Ženit se či neženit', ,Móda', ,Dluhy
mít - dob r á věc'), jichž účinnost Rubeš zvyšoval
tím, že brzy přizpůsoboval deklamaci přednašeči, brzy
přednašečce.

I báseň ,l á j sem Č ech' vznikla podobným
způsobem: celý její chod myšlenkový jest vysoce
charakteristický. Když úvodní verše pathetickou ironií vrhly
výčitku ve tvář cizomilům a odrodilcům, líčí básník
s idyl1ickou zevrubností svoji vlast, stavě proti ní
v kontrast krajiny cizí, jejichž krásu lhostejně odmítá.
Po vlastenectví territoriálním ozývá se vlastenectví
historické; zmínka o české povaze vyvolává vzpomínky
na české hrdiny a hrdinky, které romantická mysl křísí
s oblibou z dalekého pravěku. Na chvíli zmizí
heroickoromantická scenerie; jsme zase v české besedě třicátých
let; zní chvála české hudby a po stručné zmínce o
výbornosti českých hochů hromadí preciosní básník
galantní poklony českým dívkám, o nichž mluví
nasládlým jazykem deminutiv. Zase zazní zvuky hudby,
zašumí sladký zvuk české řeči, a třetí forma vlastenectví,

3 S Gellertem Rubše srovnává Jaroslav Vlček na m. UV'l
str. 69 -70.