náboženskosti Vrchlického byly hymny, poslední jsou skutečnými
modlitbami v křesťanském smyslu, nespokojují-li se s nejprostší
formou suspirií, vzdechů, náboŽDých výkřiků.

To souvisí s velkým formálním oproštěním poesie Jaroslava
Vrchlického, počínajícím knihou "Okna v bouři" a stupňujícím se
ještě i v poslední sbírce "Meč Damoklův". Vedle kořenů v
osobním osudu a v povahové změně nelze zapomenouti ani na složky
slovesné u Vrchlického vždycky rozhodující. Opouštíť v jeho době
vzory románské, hlavně řečnicky založenou lyriku vlašskou,
a v básnictví francouzském sleduje se zalíbením dostavující se
obrat k hudebnosti; oduševnělá poesie anglická a německá vábí ho
více a více do svého okruhu, opsaného stříbrnou čarou melodie.
Jistě nezůstává u něho beze stop ani soudobé básnictví české,
které od vpádu realismu odkládá zbytečnou dekorativnost a
zdůrazňuje vnitřní náplň citovou, podávanou ve zkratce: Jaroslav
Vrchlický, jenž se stal k vlastnímu hlubokému utrpení za literár:'
ních bojů terčem často nespravedlivých útoků mladšího pokolení,
octne se svou lyrickou tvorbou mimoděk v jeho blízkosti, což však
takřka nadobro uchází obci kritické, která v posledním desetiletí
jeho činnosti nedbá o největšího lyrika svého domova,
následována v tom naprostou neúčastí čtenářskou.

Jaroslav Vrchlický odkládá nyní jak umělé sloky románské i
orientální tak i rétoricky účinnou výstavbu veršovou a soustřeďuje své
hlavní lyrické úsilí k písni. Nehromadí již obrazy ani slova, nýbrž
pracuje výběrem; člení verše i věty určitěji než kdy před tím;
odsuzuje sám někdejší chvat, nepoddává se trpně inspiraci ani
rozkoši improvisované básnické tvorby; naopak dává pronikati ve
verších prožitkům, které nechávají na jeho slovníku i fraseologii
krůpěje rosy a častěji krůpěje krve.

Uvědomuje si sám tuto obrodu zaplacenou draho, ale chvílemi
tuší, jak se v jeho osudu i v jeho básnickém světě připozdívá, takže
nejedna píseň a modlitba zaznívá jako na rozloučenou. Pocit úplné
spiritualisace života, kterou Vrchlický přičítá svému blížícímu se
stáří, střídá se s několi'kerým obnovením smyslovým, jež ho na čas
přibližuje dokonce někdejšímu vitalismu. On,. jenž toužíval píti
plnými doušky z blažených zřídel kastalských, naklání se posléze
s· resignací, aby puklým pohárem nabral vody z toků podsvětních
a přitom ho poděsí pohled na hrozivé příšery Erebu i končin s ním
příbuzných: vlkodlak číhá na svou obět, harpyje vzlétají na
netopýřích křídlech, saň divoká a zuřivá se budí a meč Damoklův
neodvratně se spouští dolů
.-
Ale než směl, oproštěn a očištěn, opravdu sestoupiti na luhy
asfodélové, musil tělesně odumírati po celé čtyři roky, za nichž jeho

12