více ne! pesimistická erotika zralého muže, který pozbyl těla,
lásky a věrnosti jedné ženy, o níž dlouho soudil, že mu
předurčena osudem a který úpěnlivě hledá a pak i pokorně nachází
přízeň ženy druhé, hotové býti mu spíše přítelkyní a sestrou než
milenkou a odmítající příliš bouřné projevy jeho znova se pro':'
bouzející vášně. Změna zasahuje Jaroslava Vrchlického v jeho
bytosti i v jeho tvoření daleko hloub.

Jako v mladistvé době poitalské spadá u něho v jedno nalezení
úplného milostného štěstí a procitnutí optimistické důvěry v
lidstvo, tak nyní na vrcholu mužnosti, nedlouho po dosažené
čtyřicítce se hroutí zároveň s důvěrnou láskou. hřející z útulného
rodinného krbu, humanitní a vývojová víra básníkova a na čas
umlkají jeho hymnické projevy o vzestupu ducha lidského od
nižších forem života k vyšším hodnotám mravním a
společenským - podle slov milovaného svého Vergilia, jež rád citoval,
poznal Vrchlický "slzy věcí". Zato se tím častěji potkává čtenář
u něho s intuitivními a intensivními pohledy do bídy citové
i mravní, pod kterou se chvěje obnažené srdce lidské, hodné toho,
čeho mu básník, hroutící se pod vlastním hořem, nikdy neodpírá:
svrchovaného slitování, hodnotnějšího ve sv~ osobité prožitosti, než
byly povšechné tirády o majestátu lidskosti a o zbožštění člověka.

Též náboženský názor Vrchlického byl otřesen katastrofou životní.
Z domova vyšel básník "Ducha a světa" jako přesvědčený teista;
neztrárvil náhodou chlapecká léta na katolické faře a neprošel beze
vlivu ze dmi kněžského semináře, kde zahájil -svou skvělou dráhu
sonetistovu horoucími znělkami mariánskými. Ale pak -ho vývoj
odvedl docela jinam. Za studií antických a renesančních si navykl
nacházeti emanaci ducha Všehomíra v různých mytech i kultech
a jeho básnická mluva nabyla rázu pohanského. Přírodovědecký.
'sklon doby i ylastní, ač povrchní zabývání se filosofií panteistickou
naučily ho ztotožňovati Boha a přírodu a rozplývati se v uctívání
této prapodstaty, hovějící matnému nadšení radostného vitalisty.
Novodobý pozemský humanismus zásadně rozdílný od křesťanské
lásky k bližnímu s jejími transcendeIlJtními kořeny nahradil mu
Boha lidstvem a zbožnost službou sociálnímu pokroku, jak to
vyznával občanský liberalismus. Otřásly-li osobní tragické osudy
touto humanitní věrou, nemohly zůstati nedotčeny ani její
panteistické základy. Trpící jednotlivec zatoužil po osobním Bohu
svých předků a svého dětství, jenž by pomohl a přímo zasáhl;
ruce se mu maně spínaly ke křesťanské modlitbě; tušení, že se nám
Bůh nejvíce blíží v naší bolesti,' která se tím stává zkouškou a
nabývá kladné hodnoty, proměňovalo se v jistotu. První projevy

11