filosofie, motivy a ornamenty proslulých děl uměleckých .. Žádnou
z bohyň, ani Afroditu, ani Palladu Athénu, nevzýval Jaroslav
Vrchlický ve složitém pantheonu své poesie vroucněji a častěji ne!
Almu mater - Přírodu, kterou oslovoval od jinošských let s
oddaností a důvěrou pantheisty, a i když životní zkušenosti odňaly
jásavost a sebevědomí jeho projevům, hýřícím dočasně v
pohanském optimismu, nic neodvolal z hymny, kterou vrcholí nadšená
kniha jeho mládí "Duch a svět": "Ú přírodo, na tvojí hrudi,
v tvých lesů hymně· vítězné vždy lidský duch se k práci vzbudí,

své bohy nalezne!" .

Typický nitro~emec, jehož chlapectví probíhalo v požehnaném
klidu českého Polabí a za silných dojmů šumavských, směl časně
prožíti noci u italského moře a od knihy pozírati k lysým hřbetům
Apenin; pozdější zážitky na vlnách moře Severního a uprostřed
lidského oceánu pařížského se již zdaleka nevyrovnaly dojmům
"dvou rozhodných let" na vlašské půdě. Zato právě v době, kdy se
výtvarné krajinářství české chystá ke svým prvním výbojům,
seznámil se důvěrněji než kterýkoliv básník před ním s přírodou
svého domova: v první době, po návratu do vlasti, kdy jeho život
oslňuje šťastná láska, stává se dějištěm jeho lyriky pokojné
Podřipsko, kde krásně vzdělanou rovinu doplňuje starý anglický park;
v mužných letech se Vrchlický, jako Bedřich Smetana, zaposlouchává
do písně Vltavy, která šumí pod okny jeho pracovny v Praze a
proti jejímuž toku putuje a pluje v létě, hledaje oddech po práci
a důvěrný styk s venkovem; v časném podzimu, sám resignován
jako den záříjový, porozumí odevzdané melancholii mírně
zvlněného podhoří Českomoravské pahorkatiny i klasické
monumentalitě rybníků a stromořadí jihočeských. I splňuje se mu to, zač jako
protiváhou za rozptylující působení kultury, prosí Boha ve
způsobu mystických básníků perských: "V hlase orkánu a v jeku moří,
v tichu zádumčivých skalných tesů stvoř mne zas! v barvě zářícího
nebe z jara, v mlhy tanci nad vrcholem lesů stvoř mne zas!"
Jako smyslové a intuitivní poznání přírody, tak se u Vrchlického
šíří i jeho zkušenost citová, zabírajíc stále větší. kruhy lidstvÍ.
Mladičký samotář slabého a chorého ústrojí tělesného, živořící
z milosti strýcovy ve ztísněných poměrech, nemá důvěry ani
k sobě, ani k životu a projevuje i v ral1é erotice, naplněné spíše
touhou než skutečností, plachost až chorobnou; ostatně
nejtypičtější lyrika česká té doby, značená velkým jménem Nerudovým,
od níž se student Vrchlický učí, vyznačuje se rovněž skepsí a
pesimismem, které temenÍ z nedůvěry k životu. Asketou a
anachoretou zůstává Vrchlický, který s protestem, nikoliv však bez
trvalého vlivu pobyl v dormitoři a studovně kněžského alumnátu,

7