mu, že by dovedlo přijmouti celou vesnu.
Dnes není jara více a slova nejkrásněji
uchystaná a vyhledaná podobají se krajkám
určeným pro nevěstu, jež skonala v den svatební.

Tváří v tvář plaše zeleným stráním, na
nichž umírají v haluzích mladistvých dubů a
v kořenné vůni odkvétajícího jahodí jarní
večery mystické touhou a předtuchami,
sedávají mladí básníci. Očarovaní záhadnou
krásou večera, a heroickým nihilismem svého
srdce, které miluje iluse pro jejich vzdušnou
marnost a ženy pro bolest jejich lásky, snívají
o říši Pranicoty. Nikdo nedovede vytušiti
tak jako oni skrytá, oduševnělá kouzla, nikdo
nedovede vyluštiti jako oni několik vzácných
okamžiků života, k vůli nimž dlužno žíti; leč
oni, kteří v Paříži sní o Praze, )) tom městě
melancholickém, v němž je mnoho krásy
života, mnoho sensibilnosti a schopnosti žíti
poeticky," a v Praze o Paříži a jejích ženách,