jeho zažloutlé folianty, sedává elegantní starý
abbé. Usmívá se trpce zbožnosti husitského
lidu v barokních chrámech a v přísné své duši
odsuzuje nemilosrdně on, kdysi novic
Societatis Jesu, to podivné, "jesuitské jaro". Jeho
příznivci a přátelé reformují společnost a
dělají lidi rozumějšími a lepšími: v chrámech
prolamují kružbu oken a zazdívají zbytečně
veliké portály a mění pak chrámy v špitály,
v palácích dávají seškrabati neužitečné fresky,
jež berou světlo, a zřizují tu pohodlná kasárna,
sály, v nichž sníval tak nepraktický a
neosvícený Rudolf II., určují pro skladiště prachu
a Jelení příkop humánně adaptují za hřiště
ústavu idiotů. Ale abbé, jenž dovede býti
skeptickým nejen vůči apokryfickému textu
evangelia, uctívanému s vážností relikvie, ale
i k projektům a plánům svých druhů, s nimiž
se v jádře přece shoduje, podotýká s
úsměvem: "Viďte, jest to lid podivný a bláhový,