bokomyslný kancléř mezi akty a kodexy,
přemýšlel o řeči, jež by subtilitami svého výrazu
odpovídala subtilitám nové doby, neboť
pronikavý učenec a státník věřil v jednotu celé
kultury. Skutečně v jeho studovně pochmurné
a ztemnělé rostl nový jazyk svaté říše římské
národa německého. Karel chvílemi odcizoval
se svému druhu a rádci, jenž vždy radil císaři
a nikdy králi, kategorická přímost a logická
neústupnost důsledného Němce, jejž panovník
uctil i poškádlil propůjčením biskupství v ryze
české Litomyšli, byly cizí jeho duchu.

Tím více miloval, bratrsky skoro,
nepostradatelného Arnošta z Pardubic, o němž
nebylo lze rozhodnouti, zda jest dokonalejším
arcibiskupem či vzornějším kancléřem
university. Arnošt býval pravidelně přísný a vážný
jako jeho jméno a miloval pouze knihy a svaté
otce, s nimiž hovoříval dlouho do noci jako
s živoucími přáteli, někdy však probudil se