ironie. Svantovít se zálibou dívá se na titěrné
lodičky, jejichž plavci modlí se vroucně k
svatému Janu. Perun s povznešeným smíchem
ukazuje časem na kapitulu vyšehradskou, jejíž
dobří kanovníci vindikovali pro sebe
spokojeně jediného básníka, který rozuměl bohům
pohanským. Rozhořčeně žene se Bohu do
tváře, Perun vzpomíná, čím kdysi vládl. Ale
pražské jarní noci jsou veliká tichá elegie a
bozi jsou příliš bohy, než aby ji rušili.

Za týchž nOGí sama v své plavé kráse,
podobna oživené písni květů a hudbě měsíce,
s přísným klidem hledí Libuše dílu svému
vstříc; resignace, jež leží na jejích neuspoko-.
jených rtech a v očích plných touhy a
rozčarování, mluví o vnitřním vzrušení, neboť, ač
Vyšehrad rozmetán, ač bozi, z jichž run
věštila, zbaveni svých oltářů, ač dávno rozptýlena
družina Libušina, žije ona, jediná, dále.
Sestoupivši kdysi od bohů v zemi panenskou a

20