marně duši svou pro jeho přijetí ztratili jsme
všecku již důvěru?

Jedle a smrky v ztemnělém úkrytu
nedoufaly a netěšily se marnou nadějí v příští jara,
neboť tam, odkud přiletěla kdysi seménka
jejich, na horách pomezných, není jara. Hluboká
a zamlklá moře lesů, vlnících se přísně nad
dědinami ubohými a pokornými, nad starostmi
a bědami horalů tvrdých a bolestných, neznají
květů a tančivé hudby ptáků. Do máje leží
sněhy a ledy na strmých skalinách a úbočích
porostlých borovicemi a vřesovím a pojednou
přijde léto bez ženského kouzla a úskoku, jenž
činí duši sensitivní. Kapradí a přesličky jsou
květena toho kraje, jehož Bůh jest přísný a
nemilosrdný, dávající lidu příliš málo chleba a
příliš mnoho mozolů. Kostnatí horalé ostře
řezaných rysů, vyklenutých čel a
pronikavých očí nepoznají nikdy krásy života: celé
jejich žití rozpiato jest mezi Bohem a režným

14