nymem Ilja Georgov objevila v 80. letech v
pražských literárních časopisech. Příchod 211etého
jinocha do Prahy byl jednou z typických "výprav
chudých", o jakých Sova později vyprávěl ve velké
románové kronice: místo peněžních prostředků si
nuzný učitelský synek a nadějný posluchač práv
nesl s sebou odporučení k velkému básníku
Jaroslavu Vrchlickému, jen o II let staršímu, ale již
slavnému; místo pravidelných universitních studií
musil sháněti chléb v drobné práci novinářské,
redakční a písařské; Praha, kterou pozdravil s
tolikerou nadějí, zařadila bezbranného snílka a
nepraktického idealistu do "kasty živořící" a zbystřila
trpkými zkušenostmi jeho sociální citlivost. Roku
1887 se uchytil jako malý úředníček v
kancelářských službách hlavního města Prahy a již v nich
setrval. Později přestoupil do městské knihovny
pražské, kde se stal posléze ředitelem; úřad ten
zastával až do posledních let.

Již v době svého příchodu do Prahy cítil, že
vlastním obsahem jeho života bude literatura a zvláště
básnictví, ale trvalo dosti dlouho, než zaujal mezi
spisovateli místo význačnější. Od konce 80. let stál
v přední řadě mladých básníků, kteří v "realismu"
a v "impresionismu" hledali nové cesty českému
slovesnému umění, stranou od vládnoucího směru
Svatopluka Čecha a Jaroslava Vrchlického; roku
1890 vydal svou první knihu veršů "Realistické
sloky", ale teprve po pěti, šesti letech byla k němu
obrácena živější pozornost veřejnosti. Krajně
upřímnou a výrazově prudkou zpovědí "Zlomená duše"
se osvědčil pronikavým znalcem a soudcem nitra