směle odkaz hnutí pokrokového a připravující pudu
pro sociální i národní revoluci, prosytil Sova
tvrdošijným blouznilstvím a zanícenou věrou svých
dávných jihočeských krajanu ..... takto ani druhá,
mravně horující a prorocky nadšená část jeho
básnického díla není bez souvislosti s pudou, odkud
vzešel. Čím více Antonín Sova zrál a lépe rozuměl
vlastnímu složitému já, tím si toto zákonné spojení
s domovem jasněji a raději uvědomoval. Jeho rodný
kraj promodrává Blaníkem v básnické knize, kterou
odevzdal národu před jeho politickým osvobozením,
ve "Zpěvech domova", a k němu se nese i poslední
velké citové poselství nemocného starce těsně před
smrtí, nazvané "Drsná láska". Proto plným právem
ukládá dnes město Pacov popel svého největšího
rodáka do svého středu, aby Antonín Sova i po
smrti byl nejen společníkem a patronem, ale i
strážcem a ochráncem všeho, cokoli čestného a velkého
budou podnikati jeho krajané.

Antonín Sova, jenž se jako básník měl později
státi vychovatelem svého národa a mistrem slovní
i veršové hudby, narodil se jako syn učitelské a
muzikantské rodiny v zámku v Pacově dne26. února 1864.
O dvě léta později byl jeho otec přeložen do
nedalekého Lukavce, kde hoch a student ztrávil v přírodě
a hudbě nejkrásnější svá leta; toť ono "údolí všech
údolí", kam se později vracely jeho toužebné sny.
Z Lukavce se roku 1877 vypravil na studie
gymnasiální nejdříve v PelhřimOVě, potom v Písku,
kde setrval do maturity roku 1885. Již za
posledních let studentských počal veršovati, a nejedna
z jeho rozjímavých a náladových básní se s pseudo-