Zkostnatělé, opatrnické oficiální brňanství a jadrný
temperamentní, lidový moravský venkov se doplňují
ve fysiognomiích historika Vincence Brandla a filologa
Františka Bartoše; není nejmenší pochyby, koho z
těchto obou význačných protagonistů doprovází rys lidské
a vědecké velikosti, spojené se zdravou originalitou a
svěžím svérázem. Na Vincence Brandla, prvního
životopisce Dobrovského, duch Dobrovského nikdy
nesestoupil, ba, naopak ho velice často spatřujeme na
cestách, které byly vědeckému úsilí Dobrovského přímo
protichůdné. V četných vydavatelských pracích nedbal
ani přesnosti ani nižší kritiky a o vyšší historickou
kritiku se vůbec nepokoušel; ujímal se zřejmých fals proti
oprávněnému podezření badatelů; v otázce rukopisné
nepřipouštěl a priori pochybností; v konservativismu
spíše opatrnickém než promyšleném zaujímal
stanovisko protireformační. Ale ani František Bartoš nebyl kost
z kostí Dobrovského; spíše bychom jej - pro silné
citové posvěcení veškerého životního díla - směli přiřaditi
k Šafaříkovi, jako on sám přiřadil svého zcela odchylně
založeného přítele Jana Gebauera vhodně k
Dobrovskému. Právě to, co patriarcha české filologie vnesl tak

34