vlastenectví, a když mechanické sběratelství si samolibě
promíjelo metodickou práci třídící a přesně zjišťující;
vlastivědní historikové rázu Wolného neb d'Elvertova,
jimž nadto chybělo okřídlené vědomí buditelské, jsou
toho názorným dokladem. Takto vědecký romantismus,
s nímž Dobrovský úporně a přímo symbolicky zápasil
ještě na smrtelném loži, opanoval historii a filologii na
Moravě: Bočkova obmyslná falsa, úzce zpřízněná s
pudvrhy Hankovými, mluvnický diletantismus Trnkův,
Žákův a Křížův, přímo karikující jazykové novotaření
Jungmannovo neb Kollárovo, mohly se zdáti důkazem,
že dříve než za jeden lidský věk potuchla na Moravě
vědecká tradice Dobrovského, zaručující v dějepisectví
i ve filologii především kázeň, mravní odpovědnost a
úctu k poznané pravdě.

Sami duchovní vůdcové romantické Moravy, kteří
naplnili vědecké snažení zápalem buditelským, podlehli
těmto osudným omylům a nadobro se odchýlili od oněch
hesel, která byl dal Dobrovský duchově dám na
Moravě do vínku: Alois Vojtěch Šembera, jenž jako literární
historik sběratelsky i metodicky pokračoval na dráze
Dobrovského aJ ungmannově, přidržoval se v
dějezpyt
29