duchovního vůdce. Přímým studiem původních
pramenů a kritickým jejich zkoumáním mělo se dospěti v
osvícenském duchu k revisi domácí tradice hlavně
pešinovské, mělo se důsledně čeliti názorům protireformačním,
měla se pěstovati náboženská snášenlivost a
svobodomyslná humanita; výzkum minulosti se neobmezoval
na dějiny politické a církevní, nýbrž zasahoval do všech
oborů kulturních, a zvláště také literární dějepis těžil
z látky horlivě nasbírané a kriticky osvětlované. Toto
vše se dálo skutečně ve stopách Dobrovského i v jeho
naukových zásadách; jenom zřejmé zúžení vědeckého
obzoru ve smyslu vlastivědném nebylo v duchu
mohutného universalisty, který svrchovaně a se stálým
zřetelem k celku ovládal celou oblast filologickou a
historickou.

Na této cestě učeného provincialismu a úzkoprsého
moravanství - osudné to kletby duševního Brna po
dobu delší celého stoletíl - se naukový svět moravský
a zvláště brněnský odcizil Vědeckým tradicím
Dobrovského velice záhy, jmenovitě když plodná kritická
skepse byla v romantickém období nahrazena citově
zabarvenou věrou ve fikce, lichotivě pohodlné krajanskému

28