Pak, nedaleko odtud, kde se ještě před šedesáti léty
končilo vlastní Brno, ohraničené hradbami, houstne
v krásně pěštěných sadech se starými stromy a širokými
cestami stín, a městský ruch se rozplývá v poklidnou
siestu, do níž svítí bílá průčelí pohodlných obytných
domů svým německým pořádkem a svou provinční
nudou. Ale co se to tak zvláštně mísí do odstupňované
vůně sadových keřů a zahradních květin? To hvozdy a
háje Kunštátského pohoří, které v Pisárkách u nového
výstaviště a v lese Wilsonově vnikají přímo do města,
posílají své ostré sílice, své pryskyřičné zdraví, svou
přirozenou sílu. A přece, tovární siréna, která právě na
znamení skončené práce dutě zahoukla přímo vedle nás,
nemůže býti od nás vzdálena než několik minut chůze.
Tento paradoxní dvojzvuk pracovního napětí a
přírodního ticha, továrny a zeleně, průmyslu a venkova - tot
sama duše Brna, pro niž se však marně ohlížíme po
zachovalém a umělecky osobitém pozadí historickém.

Jest třeba strmými ulicemi neb stinnými sady
vystoupiti na některé z obou dominujících návrší
brněnských, na Špilberk nebo na Petrov, aby byla zřejma zcela
zvláštní poloha Brna, zakrytá a poruŠená dnes civilisací

15