Kalista ('Ii' 1900) náležel české beletrii dříve než vědě
historické. Z účasti na redakci »Hosta« a v družině Wolkrově, na
niž vzpomíná knížkou Kamarád Wolker (1933), vzešly
vedle překladů z Baudelaira a J.Romainse také vlastní
lyrické pokusy (v. v.). Literaturu neopustil ani později,
stav se spoluredaktorem »Lumíra«, v němž referoval o
současné lyrice (s pseudonymem V. Hrbek). V činnosti
vědecké !5tojí u něho v popředí zájem o období barokní, které
studuje i po stránce literární; kromě antologie Z legend
českého baroka (1934) vydal mohutný výbor České
baroko (1941). Monografii věnoval postavě Bohuslava Balbína
(1939, »Postavya dílo« sv. XX), vysvětlující některé rysy
skladatele »Obrany« z cítění barokního. S Vašicou a
Bitnarem náleží Kalista k předním znalcům a propagátorům
barokní literatury u nás, přinášeje do jejího studia jemnost
heuristickou, smysl pro dobový detail, ale i předčasnost
zobecňujících hypotes. Žákem Pekařovým, který jeden
z prvních ocenil historické dílo svého učitele (O Jos.
Pekařovi) Příspěvky k životopisu a dílu) 1937) jest i Rudolf
Holinka Cl' 1899), který podal důmyslné práce z úsvitu české
reformace a příspěvky k dějinám českého a slovenského
křesťanství věku X. a XI.

Z vědeckých badatelů archivních vynikl zvláště Václav
Vojtíšek ('*' 1883) svými studiemi o Praze a Václav Hmbý
(1885-1933), věnující se studiu královských a církevních
listin. Literárnímu dějepisu se zavděčil paleografickým
důkazem, že Hanka byl původcem »Rukopisů«: Hanka a jeho
Rukopis Královédvorský (1919).

Historie slovanských národů nenalezla po světové válce
pěstitele souhrnného, nýbrž byla studována na dějinách
jednotlivých národů a kmenů, žáky Niederlovými a
Bidlovými. Bidlovým a Pekařovým žákem jest Jan SlaVlK
('*' 1885), který podrobil přísné kritice dílo svého učitele
»Dějiny Slovanstva« a potírá názory Pekařovy na
cyrilometodějskou i svatováclavskou tradici u nás, jmenovitě
však jeho stanovisko k Masarykově české filosofii. Vlastní
dějepisná práce Slavíkova se obrací k Rusku XX. stol. a
k jeho sociálně politickým revolucím. Ač zdůrazňuje stále
ideové základy veřejného dění, nezanedbává nikde
pramenů, naopak studuje je stejně intensivně jako sociální hnutí,
jichž jest dobrým znalcem. Řadou drobných prací připravil
se k velikému dílu Lenin (1934) a Leninova vláda (1935),
které vyniká jak charakteristikou Leninovy osobnosti, tak

750