r. 1897 docentem a později mimořádným a řádným
profesorem rakouských dějin, po převratě dějin českých.
Profesuru vykonával, zastávaje při tom nejvyšší úřady
akademické a přerušiv pražský pobyt jen cestami do Paříže a
Italie, nepřetržitě až do smrtelného onemocnění r. 1936.
Zemřel v Praze 23. ledna 1937 a byl pochován v rodném
kraji v Jenišovicích.

První Pekařova velká práce historická Dějiny
ValdMejnského spiknutí 1630-1634 (1895) řeší složité a
nepřehlednou literaturou znesnadněné problémy středoevropské
politiky kriticky a samostatně se stálým zřetelem k otázkám
českým; jest tu důkazem Valdštejnovy zrady s dokonalým
zdarem vykonán pokus sloučiti kriticky rozbor s
plastickým dějepisným vypravováním. Když se na sklonku svých
dnů Pekař obrátil k přepracování svého mladistvého díla
(Valdštejn 1630-1634 [1934]), pojal nově a s důrazem
politickou a válečnou účast české emigrace na spiknutí
protihabsburském.

Potom se však Pekař obrátil k nejstarší době našich
dějin, v níž Dějiny Palackého volaly neodkladně po revisi.
V duchu Gollově Pekař pojímá náš celý středověký ať
politický, ať hospodářský, ať společenský vývoj v rámci
západoevropském, ale vmýšlí se pronikavě do zvláštních
poměrů českých a studuje podrobněji dějiny hospodářské a
správní. V celou knihu Nejstarší kt'onika česká (1903)
vzrostly jeho kritické práce o počátcích dějepisectví v
Čechách, jimiž, odmítaje vědecké omyly Dobrovského, podal
rozbor starých svatováclavských legend a na správné
místo zařadil Kosmovu kroniku; po prvé u nás a jako
jedenz prvních v dějepisectví světovém ocenil tu význam
legendy jako historického pramene. Spor o tyto zásadní
otázky patří k nejdůležitějším kontroversím českého
dějezpytu v nové době. Výsledky jeho Pekař shrnul německou
knihou Die Wenzels- und Ludmilalegenden und die
Eehtheit Christians (1906). Po více než dvaceti letech při jubileu
svatováclavském se vrátil k oblíbené postavě své vědecké
mladosti výmluvným essayem »Svatý Václav« (1929), kde
podrobil osobité kritice a přesvědčivé rekonstrukci jak
vlastní historický význam světcův, tak jeho posmrtnou
úlohu v národním vývoji.

Na zcela nové cesty se obrací Pekař v Knize o Kosti
(1910 a 1911, 2 díly), v níž studuje politické, hospodářské
i sociální dějiny monumentálního hradu českého
severový
743