současné poesie od nejstaršího Hory (jemu věnoval
produševnělý portrét Zpěv duše (1946) přes Halase a Holana
k nejmladšímu Jiřímu Ortenovi (»Krit. měsíčník«. VI,
1945). K Šaldovu učitelství hlásí se i dantovská studie
Polibek na usměvavá ústa (194J).

Dějepisné a dějezpytné vědy. Historie po světové válce byla
vedena vesměs významnými žáky Gollovými, mezi nimiž
vůdcovské postavení zaujímal Jos. Pekař a Jos. Susta.
Všichni rozváděli gollovské podněty, ale názorově i metodicky
stanuli mnohdy na hlediscích jiných než jejich učitel. I je
vyznačoval kritický revisionismus, který odmítal idealisaci
české minulosti, a důraz na srovnávací postup, který
sleduje vývoj domácí v souvislosti s ostatní Evropou. S
polemickým ostnem proti Masarykovi stavěli historickou
empirii nad koncepce filosofické, takže leckdy filosofii dějin
zanedbávali. Na rozdíl od Golla vyznačuje většinu z nich
sklon syntetický, vedoucí k úhrnným charakteristikám
vývojových období a myšlenkových proudů. Vůdcové
poválečné historiografie zajímali se zvláště živě o dějiny
hospodářské na naší půdě a pomocí hospodářského zkoumání,
studií o peněžnictví a bernictví, rozborem mincovnictví a
katastrů dospěli k novému pojetí dějin. Nově osvětlili
počátky křesťanské vzdělanosti za doby cyrilometodějské a
svatováclavské, dále odumírání utrakvismu a vpád
luterství na naši půdu, jmenovitě pak pobělohorské baroko.
Velké události dějinné, jichž byli za světové války a po ní
svědky, zesílil jejich zájem o přítomnost, s níž do živého
styku přivedli i dějiny. Tak stala se historie, pojímaná
v monumentalisující syntese, opět vychovatelkou a
svědomím národa.

Oba přední historikové, Josef Pekař a Josef Šusta, kteří
se v tomto období stále doplňovali, byli zároveň velkými
spisovateli a badateli a slovesným uměním se jim žádný
z jejich odborných druhů nevyrovnal.

Josef Pekař (1870-1937) narodil se 12. dubna 1870 v
Malém Rohozci u Turnova; gymnasium studoval v Ml.
Boleslavi a již na něm projevoval činně vědecké zájmy historické a
kromě překladu z Tolstého otiskl na konci let gymnasijních
monografii o M. Jiř. Kezeliu Bydžovském (v »Památkách
archeologických«) a tři studie z místních dějin. Uvědoměle
se věnoval v Praze na filosofické fakultě studiu historie,
jež doplnil studiem v Erlangách a v Berlíně. Po habilitaci
na základě práce »Dějiny Valdštejnského spiknutí« stal se

742